NP Blue Mountains

27.12.2014
Rano se probouzime do ne moc pekneho dne. Je tak nejak pod mrakem a docela zima. Pakujeme se tedy ze spaciho mista a jedeme do Katoomby, coz je srdce NP Blue Mountains. Nas cil je tam byt co nejdriv, abychom se vyhnuli davum turistu (coz je docela vtipny, kdyz jimi sami jsme :-D). Ze nase privstani prislo vnivec jsme poznali hned pri prijezdu k infocentru. Davy sikmoocek se tisnili na nedaleke vyhlidce a okupovali prilehle zidky.
Tesne pred devatou se Jira vypravil do Icka, zatim co jsem na nej cekala v aute (stali jsme totiz na placenem parkovisti od 9am-5pm). Po jeho navratu jsem se dozvedela jen to, ze mapy treku jsou zpoplatnene a ze BBQ je v nejakem parku nedaleko. Rozjeli jsme se tedy tam....a hle, BBQ, neplacene parkoviste a nikde nikdo...idealni pro nas. Udelali jsme si tedy tousty s marmeladou a kakao a behem snidane jsme se i dozvedeli, jak se takove verejne BBQ umyva. Prijel chlapek s vapkou a bylo :-D.
Vyrazili jsme na kratkou 3 hodinovou prochazku na Katoomba falls (tedy vodopady). Prochazka vazne stala za to!!! Sli jsme destnym pralesem. Vzhledem k tomu, ze jsme klesali stale niz a niz, menilo se i klima a s nim i rostliny a vzhled okoli. Celou dobu nas obklopovaly neuveritelne vysoke skaly, ktere tvorili cas od casu obrovske previsy. Bylo to neco nadherneho a kdyby to cloveku nebylo hloupe, sel by celou dobu s otevrenou pusou. Hlavni atrakci byly samozrejme vodopady, ktere nebyly ani tak moc siroke, jako vysoke. Cca ze 120m padala voda, ktera se v pulce tristila o kameny, takze to tvorilo jakousi kaskadu. Podel cele trasy bylo nespocet vyhlidek...vlastne jak se sestupovalo niz a niz, tak v kazdem patre byla min. jedna. Potom co jsme se pokochali pohledem na padajici vodu, jsme se vydali stezkou vedouci pod skalni utvar Three sisters (=Tri sestry) a pak jsme se doslova vyskrabali zase nahoru do Katoomby.  Cestou se nas kazdy ptal, zda je to jeste daleko dolu...pochopili jsme, ze nahoru to bude poradna streka...cekalo nas cca 900 hodne prikrych schodu. Po 4 hodinach, chozeni, zastavovani, kochani se a diveni,  nam dost vyhladlo. Odebrali jsme se tedy zpet k autiku. Rano prazdny park se zaplnil turistama vsech moznych narodnosti a bohuzel i oni poznali krasu BBQ, takze ani jedno nebylo prazdne. Nastesti jsme tvorove druzivi a tak jsme se vmackli se svyma polevkama a toustikama k jednem nemcum (kteri beztak zabirali dva platy :-D). Po obede, asi tak v pet, jsme se rozjeli k poslednim vodopadum Wentworth Falls.
Hned na prvni vyhlidce jsme zaslechli cestinu. Potkali jsme tam mlady par, ktery byl na svatebni ceste. Pani dostala jako svatebni dar od sveho manzela cestu kolem sveta za pul roku :-). Holky, ktera by to nebrala ;-). Byli moc mili, tak jsme se s nima zakecali a zjistili, ze zrovna priletli z NZ. Vymenili jsme si tedy informace a po 20minutach, kdy se znacne ochladilo, jsme se rozloucili. My jsme pokracovali sestupem k vodopadu. Schodu je to opravdu hoooooodne, ale ten pohled na 160m vysoky vodopad je dostatecna satisfakce. Reka prelivajici se pres kamen a pada dolu zcela volnym padem. A nejen to, cestou prochazite i pod previsama, ktere kdysi mohly slouzit jako domovy Aborigincum. Stali jsne tam a vychutnavali jsme si ten pohled dost dlouho a oddalovali cas, kdy budeme muset zahajit vystup nazpet. Cestou nahoru jsme u mensich vodopadu potkali dva policajty. Sedeli u reky, tak jsem si rikala, ze asi jen tak. O kus dal se proti nam hrnula banda chlapu z ambulance a na silnici jsme pak zahledli asi 3ambulantni vozy, 2 policejni a dokonce i hasice. Co se stalo jsme se nedozvedeli. Nicmene chlapci dolu moc nespechali, takze asi nic vazneho.
Nas uz cekala jen posledni etapa naseho mesicniho putovani a to navrat do Sydney.

Orange

26.12.
Tuk, tuk. Otvirame oci, tukytuk. Koukame kolem auta, nikde nikdo. Tuk, tuk. Jeste jednou pohled kolem dokola, kde nic tu nic, jde to ale jakoby ze strechy. Otevirame dvere a v tu chvili kolem nas prosvisti 4 papousci kakadu. Pred nedavnem tu na rest aree asi parkoval kamion se zrnim a trosku vysypal, to prilakalo ptaky. No, a rada ptaku se vidi v sedive leskle barve naseho auticka a dost histericky do ni klovou. To je panecku rano. Hupsneme do auta a jedeme do Dubba, ktere ma Icko stale zavrene, protoze je jeste svatek. Nevadi, v ceste nam stoji rada mest, je videt, ze se blizime do huste obydlenejsich oblasti. A ja chci k snidani toasty, takze potrebujem BBQ. Projeli jsme Wellingtonem, Icko zavrene a parky bez jedine plotynky. No to je mi civilizace. Nakonec jsme dojeli do Orange, skutecne velkeho mesta se supermarkety a vsim moznym. Icko jsme museli sice chvilku hledat, ale nakonec jsme ho nasli a ziskali i vsechny informace. Nasnidat jsme jeli do nedaleke botanicke zahrady, jeji soucasti bylo i hriste s BBQ. Hriste bylo perfektni, stejne tak BBQ, kam se sjizdeli cele generace rodin. Deti si hrali na hristi, muzi grilovali, zeny povidaly. A do toho my jako parek exotu delali kakao a toasty s marmeladou. Nicmene nam chutnalo. Kam dal? Do Sydney mame dorazit az zitra a jsme nedaleko. Jedeme se podivat, kam se mistni jezdi koupat. U jezera Canobolas bylo skutecne narvano, kdyz je zima na koupani, da se jezdit na kajacich, lodickach a nebo jen tak sedet. Coz taky delame. A varime, jako vzdy a stale na BBQ. Varime caj, ryzi, brambory, po mesici uz to mame zmaknute a esusy prikryvame papirovou krabici, jinak se ve vetru nic neuvari. Vitr je taky duvod proc jsme se nesli koupat, ale to nam nevadilo. Kdyz uz jsme si navarili, vyrazili jsme se podivat na mistni lanovy most. No,byl to spis takovy mostek. No, prosli jsme se po te lavce a vyrazili na nedaleky lookout neboli vyhlidku, jmenem Pinnacle lookout. Ta byla vysoka a skutecne pekna, poskytla nam vyhled do kraje, pokrytem prevazne vinicemi. Slunce uz se zacinalo blizit k okolnim kopcum a my museli dal. Jenze, kde zaparkovat. Opet resime problem jako pred Adelaide, vsude nekdo je, polnacky nejsou. V jednom udoli, kdyz uz to vypada zle, to strihneme asfaltkou primo do lesa. Po obou stranach silnicky jsou domy, az na jejim vrcholu silnice zahne a na jedne strane jsou pastviny, na druhe veliky pozemek na prodej s otevrenou branou. To je nase sance, za sera vjizdime dovnitr a stavime auto prednimi koly na hromadu, abychom v aute spali aspon trochu rovne. Jinak jsme vzdy na sklopenych sedadlech sjizdeli dolu. Misto je super, v noci se kolem rozsvecuji okna vzdalenych domu a my si rikame, ze takhle drzi jsme jeste nebyli. Jeste ze je to posledi noc. Take registrujeme velike ochlazeni, ze 40°C pred 3 dny mame nyni 14. Ma to ale i sve vyhody, po tydnu nam konecne ztuhlo jinak bezpecne tekute maslo. V noci fouka, nad nami jsou stromy, mame obavu o auto, aby na nas neco nespadlo. V noci se obcas budime a kontrolujeme okoli. Jeste ze je tohle posledni noc v Australii v aute.

Boxing day

25.12.
Ac je to k nevire, Australane slavi vanoce az 25.rano rozbalovanim darku, ktere jim pres noc prinesl Santa Claus. My se tento svatek probudili ne prilis dobre vyspali po noci korenene bourkou a vsemi moznymi vetry. Dnes rano neopakujeme nas kazdodenni ritual "honem do auta a zmizet". Hazime na sebe obleceni a bez snidane se vyrazime podivat na Mulgovan Site Precinct, misto kam davny clovek nakreslil bilou barvou malby na steny pod velky skalni previs. Malby byli pekne, hordy bilych panacku s podivne skroucenyma nohama, hezky vedle sebe. Nicmene okoli davalo mistu zvlastni nadech, skala s malbami byla na brehu koryta vyschle reky. Po ceste zpet trochu krapalo, okolni tmave kameny byli po vedrech rozpalene a spolu s padajici vodou vytvarely klima podobne pradelne. Skoro se dalo slyset jak to zasycelo pri dopadu kapky. Dosli jsme k autu a rozhodli se prejet k dalsimu stanovisti naseho vyletu, kde jako bonus bylo i BBQ. A toustiky k snidani a teple kakao. Jediny problem byl, ze BBQ bylo plynove, funguje tedy podobne jako plynova trouba a nam asi po 5 minutach dosel plyn (Jirikovi dosel plyn na toustiky, Martinka mela suchary). Nu coz, jidlo se dalo, my se posilnili a vyrazili do Valley of the Eagle se skalnatym kopcem a vrcholem. Krasny docervena zbarveny masiv se tycil jak soliter nad zemi narodniho parku a vybizel ke zdolani. Sotva jsme vsak zacali stoupat, zacali jsme se vlhkem potit a to prilakalo okridlene nestesti. Mouchy! Hromada malych obratnych much, stejnych jako jsou v Cechach, takove ty sedive. Letaly kolem a zaletavali do oci, usi, obliceje. Jedine schudnejsi vychodisko bylo nechat si je posedat na zada, tam tolik nevadily. Ani repelent nepomohl, mouchy sedaly na mista na ktere clovek primo nestriknul repelent, a repelentovou koupel jsme nemeli. Nepomohl ani vitr na vrcholu, ty potvory posedaji kolem a jakmile mohou, zase se vydaji vas otravovat. Dost nam zkazili dojem z jinak krasne vychazky a vyhledu do okoli. Jinak o jejich poctu svedci fakt, ze jsem jich jednim placnutim zabil hned 7 a dalsi 3 beru za "pravdepodobne sestrelene" pac odletly smerem k zemi, potvory. Po navratu do auta jsme nad mapou badali kudy dal. Dnes uz se musime zacit blizit Sydney. Zamirili jsme do mesta Bourke, odkud vede rovna silnice smerem k Sydney. Kdyz jsme v bource projeli Bourke, zjistili jsme nemilou vec, ze neni nikde otevreno, ani na benzinkach. Prima. Vydali jsme se po Mitechell highway smer Sydney snecim tempem 80km/h, jednak jsme setrili benzin, jednak cedilo, takze vic se stejne nedalo jet. Po umorne a nudne ceste po zcela rovne silnici jsme dorazili do dalsiho mesta, Nynganu, s benzinem asi na 100km, coz v Australii neni nic. Svete div se, hned 2 benzinky otevrene, bereme plnou a jedeme dal, ted uz si to frcime, hlavne neprsi. Jak se tak posouvame, koukame jak se meni krajina. Z polopouste a pastvin vjizdime mezi pole s jiz sklizenym obilim, take hustota mest se zacina zvysovat, stejne tak jejich velikost. Dorazili jsme do mesta Dubbo, prvni vetsi mesto pro Broken Hillu. Uz je vecer, nalezame zavrene Icko, ktere je obklopene lidmi se sluchatky v usich. Slysime italstinu a nemcinu...hmm tady bude asi dobra wifi. A je :-). Marti dava skype s rodici, ja do toho varim na nasem varici miniraketoplanu polevky, ktere k tomu jime. Behem skypovani, ktere se protahlo, protoze jsme nevolali domu hezky dlouho, se jiz setmelo. Jak v noci najdeme misto na spani? Vzpominame si ze pred mestem byla rest area, od silnice oddelena hustym prouzkem lesa. Tam kotvime, to jiz padla uplna tma, a my se urychlene ukladame.

Vanoce v Gundabooka

24.12.
Jeste ze jsou ty kravy tak plache, rikame si rano, kdyz vylezeme z auta a kolem nas se zacnou rozutikavat kravy. Dnes jsou Vanoce, i kdyz se me Marti celou cestu po Australii pta, kde je oslavime, teprve dnes ji mohu dat jasnou odpoved, bude to bud ve meste Cobar, nebo v narodnim parku Gundabooka (pozn. Marti...to je jasna odpoved;). Skaceme do auta, nekolika manevry se dostavame na silnici a uz si to mazeme na zapadakov Vilcannii. Na zapadle pumpe prekvapive nekdo je, starsi zena nam preje hezke vanoce a tankuje plnou nadrz. Zitra a pozitri ma Australie zavreno, bude nouze. Po natankovani a doplneni vody jedeme na zapad, po ceste si davame snidani. Po trech hodinach jizdy dorazime do Cobaru, hornickeho mesta uprostred niceho. A tady to zije, Icko otevrene, knihovna i nakupaky. Jsme na netu, tak posilame maily o sto sest, prejeme vsem krasne Vanoce. Zasobujeme se jidlem na dalsi dny a pro jistotu jeste dotankovavame. V Cobaru navstevujeme povrchovy dul na med a zlato, hluboka jama obklicena haldami stoji hned za mestem. Z dolu se razi stola. Prace o vanocich nebyly v plnem proudu, takze v dole byl relativne klid. Unaveni a vyhladoveli behanim po meste a vedrem, dbame rad z Icka a zajizdime k jezeru Newey, kam se mistni chodi koupat. Je sice skoro vyschle, ale je tu stin a BBQ, to je neco pro nas. Stejky se salatem, to bude vanocni obed. Davame se do reci se sympatickym australanem, ktery za kus stejku a loka becherovky nam dal jedno chlazene pivo! Nemuzeme ridit, musi se odpocivat a vstrebavat alkohol:-)! Dnesni cil NP Gundabooka, musime stihnout. Po dostatecnem vytraveni vyrazime do NP Gundabooka, kde se v mistnich skalach skryvaji stare malby Aborigincu. Jedeme po pekne asfaltce a proti nam nam neco miri vstrict, docela veliky bourkovy mrak. A jak uz to tak byva, ve chvili, kdy odbocime z asfaltu na gravel road v podobe cesty po oranzovem pisku a prachu, tak se to spustilo. Nemelo smysl jet dal, prselo velmi intenzivne, prach na ceste se zmenil v jil a po nem to zacalo pekne klouzat. Kdyz dest trochu utichl, zacali jsme se sunout dal, k taboristi Dry tank, kde jsme si chteli udelat prochazku. Ani nahodou nas nenapadlo, ze zde stravime vanoce. V mezere mezi desti jsme se sli podivat na lokout, po navratu do auta zase prselo. Co s vanoci, kde je slavit? Zacinalo zapadat slunce, cesty byly promacene, rozhodli jsme se zustat zde, alespon tam byly toalety. Zacaly pripravy na vecerni "hostinu". Kdyz bylo vse pripraveno, my umyti a vypadalo to, ze se preci jen pocasi umoudri, prisla velmi silna bourka. My si vsak nase prvni spolecne Vanoce nenechali zkazit. V aute jsme si pustili koledy, rozkrojili jablko, pili vino z trhu a vzpominali, co asi delaji ruzni lidicky v CR. Kolem nas se vsude blyskalo a hrmelo, hlavne ze my jsme byli v suchu a v teple.

Kinchega NP

23.12.
Rano ranicko probudilo svitani Marti, ta pak probudila me :-). Dnesek slibuje plno zazitku z narodniho parku Kinchega, tak hura do toho. Jako vzdycky vsechno rychle uklidime, abychom se stali mobilnimi a mene napadnimi a vyrazime do vjezdove brany, kde jak doufame, takhle z rana nikdo nebude. Taky nebyl. A nebyla tam ani brana. Jen informacni panel s tim, ze vjezd a poplatky za stanovani se maji dat do predpripravene obalky, obalka se ma vyplnit a to cele se ma vhodit do pripravene kasicky. Vjezd stoji 7$, kempovani 5. Smula ze mame jenom dvacetidolarovku :-). Jedeme dal s tim, ze nekde po ceste rozmenime. Mirime k Historic woolshed tedy objektu na zpracovani vlny, kde ma byt mimo jine i Icko a centrum. Nalezame opustena zamcena staveni, Icko je sice nezamcene, ale taktez opustene. Nikde ani zivacka. Avsak to nejlepsi co jsme nasli a co nam nevadi, ze je opustene, jsou teple sprchy. Uzasne a nadcasove. Rada teplych sprch vcetne rucniku a mydel, voda tece, vse funguje, parada! Vyuzivame teple vody k umyti navrstveneho prachu na nasich telech a vyprali jsme i trochu obleceni, ktere se pak susilo na snure za infocentrem. Po sprsce a snidani zjistujeme co nas tu ceka. Prohlizime stary objekt urceny pro strihani ovci a lisovani vlny. Vse zde...predevsim usporadani objektu... bylo provedeno pro maximalni plynulost odbavovani ovci. V zaveru cele procedury na ovce cekala rada strihacu, jejichz nuzky byly pohaneny radou remenu, hrideli a kol pomoci jednoho parniho stroje. Jinak toho k videni moc nebylo. Razime nazpatek a chceme do Cawndilly, lezici u stejnojmenneho jezera, dojizdime vsak jen do pulky cesty, v Morton Boulka je cesta uzavrena. Je tu jen misto na kempovani a misto s vyhledem na jezero Menindee, ktere tu vsak stale neni, protoze je vyschle. Misto jezera jsou stromy, trava a nizke kericky. Bezva, otacime a jedeme zpatky na Icko, protoze se nam tam susi pradlo. Po ceste jeste odbocujeme na cestu podel Darling river, ktera sotva tece. Pri jedne zastavce potkavame dva chlapiky. Zeptali jsme se, zda nam nerozmeni, preci jenom nas stale ceka zaplatit za vjezd do parku. S usmevem odpovedeli, ze nic platit nemame, ze tu nikdo neni. Dale nas informuji ze je sucho, ze kalna voda od jezera Pamamaroo, ktere jsme videli vcera se pouziva k vyrobe pitne vody pro Broken Hill, kam se vede velkymi trubkami. To vysvetluje jeji prichut. Podekovali jsme za informace a jeli dal. S placenim uz jsme si hlavu nelamali. Po ceste byly jeste trosky vesnice, kde se zilo do roku cca 1950. No, sli jsme se podivat na asi tri hromadky cihel. (Marti to komentuje slovy: U nas by to bylo povazovane za odpad, tady se to chrani jako kulturni pamatka"). Zpatky k Icku jsme dorazili neco pred polednem, pradlo uz bylo suche. Po nezbytnem dotankovani vody z kohoutku, ve ktere mimochodem neco cerneho plavalo, jsme vyrazili k vyjezdu z parku. Abych nezapomnel, vsechny cesty v parku byly gravel roads tedy sterkove, castecne se jelo i po pisku. Vyrazili jsme tedy dal, smerem na Wilcannii, dalsi velike mesto pri ceste. 2 hodinkova jizda ve 40°C vedru vedla skrze vesnicky, nektere zcela vybydlene. Wilcannia se ukazala jako totalni zapadakov. Jedine co bylo otevrene byly 2 benzinky. Mimochodem, rozdil mezi jejich cenami byl 15 centu za litr,coz jsme jinde nevideli. Nacerpat nam prisel starsi pan, umazany od oleje, ktery pred chvili jeste lezel pod autem a opravoval. Na jeho praci dohlizelo 5 psu. Natankoval nam a pusobil zaroven jako informacni centrum. Poskytl nam mapu a sdelil, ze tu zadne Icko neni, natoz Wifi. Cele mesto bylo napul zavrene a zchatrale, jen v mistnim koupalisti se zvesela prohanelo mistni, cerne obyvatelstvo. Nastesti, i v tom nejvetsim zapadakove jsme nalezli pitka se slusnou vodou, zachody a BBQ, i kdyz se to vsechno nejaky vandal snazil znicit a postrikal vse sprejem. Obidek bodnul, jeste nez jsme vyrazili, objevil se starsi pan opirajici se o berli a na sobe mel reflexni vestu, co nosi ti co uklizi mesto. Obema nam popral krasne vanoce a Marti dal talisman pro stesti. Povesili jsme si ho v aute :-). Nasim cilem pro dnesni den bylo mesto White Clifs s opalovymi doly a "nedaleko" to jest asi 50 km lezici narodni park Paroo-darling. Po pekne asfaltce jsme dorazili do mesta. Opoznani zivejsi mesto se slunecni elektrarnou melo centrum kolem cerpacky a obchodu, ktery pusobil i jako infocentrum. Dostali jsme mapu a rady co a jak. Mesto jsme objeli kolem dokola, vsude kolem byly opalove doly. Ty doly vapadaly jako kratery po bombach, cele okoli vypadalo jako vybombardovane. Tezit opaly tu mohl snad kazdy. Ti majetnejsi postavili primitivni tezebni veze, nebo pouzivali podomacku zkonstruovane tezebni zarizeni, namontovane, kvuli mobilite, na nakladak. Prosli jme par jam, jestli nenajdeme opaly. Bohuzel nikdo z nas nevi, jak takovy opal vypada, takze jsme ani zadny nenasli. To nam nejak nevadilo, hlavni byla krajina, ktera byla opravdu zajimava. Zem zde ma totiz barvu cervene-oranzovou, vykopany material ktery tvoril kupy kolem dolu byl vsak bily. Kouknete na fotky! Po dokochani se jsme jeli zpet k obchodu, kde jsme zacli zvazovat, za vubec do narodniho parku jet. Cesty byly opet sterkove s velikymi kameny, sramu na aute pribyvalo, jezero jez bylo hlavni atrakci parku bylo vyschle a dalsi trasa z parku byla sice krasna, ale pro nase auto nesjizdna. Navic se zacinalo stmivat. Tohle nema smysl! Jedeme zpatky do Vilcanije po asfaltce, coz je mimochodem jedina asfaltka z White Cliffs. Po ceste nas zastihl jiz zapad slunce a aktivita nekterych zivocichu se zvysila, jednoho klokana jsme minuli skutecne jen o vlasek. Asi po pul hodine jsme nasli polnacku a prostor pro spani. Museli jsme preparkovat kvuli mravencum, ale dal uz zadni nebyli a my pak sli rychle spat. Byla uz tma a svetlo pritahovalo komary.

Broken Hill

22.12.
Probouzime se polonazi. Ne ze by slo o nejakou erotiku, ale i v noci tu je 24°C (holt obdobi sucha). Dneska nas ceka mesto Broken Hill, vetsi centrum oblasti, zalozene na stribrnych dolech a tezbe zelezne rudy. Dorazime do nej rano a provadime tour po mistnich parcich, abychom nasli nejlepsi BBQ a zachody. Nalezli jsme kuchtici plotynku pouze v jednom parku, zachodky nedobre, ale lepsi nez nic. Na ohrati cehokoli musi Jirka nejdrive ocistit plotynku od vrstvy mastnoty, vzpominame na servis v Port Pirie. Pak se rozjizdime po meste. Vyhledavame muzea a monumenty spojene s tezbou, nahlizime do muzea zeleznice, ale dovnitr nejdeme, byli jsme v muzeu v Peterborough a dalsi zeleznicni muzeum neni na programu dne. Muzeum si alespon obejdeme, spousta exponatu je venku na zahrade za plotem, aby ne, zkuste si schovat par lokomotiv do baraku. Navstevujeme radnici, nadrazi a pak Icko. Tam se dozvidame o parcich v okoli, ze se mistni chodi koupat k jezeru Copi Hollow, vzdalenem asi 100 km. Ohledne dalsich parku se mame preptat na Icku ve meste Wilcannia, kam pojedeme zitra. Internet ale nemaji, nachazime ho v jednom mlecnem baru z 50tych let, kde maji i stylovy juke-box. Spousu casu ten den travime po obchodech, kuchtenim na BBQ, tankujeme. Jeste pred opustenim mesta chceme navstivit Mullock memorial, pamatnik hornikum a stary dul vcetne strojovny, oboji se tycici nad mestem na jakesi halde. Cesta k nim je vsak zavrena, z duvodu suche sezony. No tak to je prima, rikame si. Nejlepsi atrakce a jsou zavrene. Podrazdeni opoustime mesto a tu narazime na tezebni vez byvaleho dolu Junction mine. Pekne zachovany a navic je odtud i pekna vyhlidka na dalsi doly. To nam naladu zlepsilo a i celkovy dojem z Broken Hillu. Nase dalsi putovani  vede k mestecku Minandee, ve meste samotnem toho moc neni, zato okolni jezera by mely nabidnout skvele moznosti ke koupani a nedaleko je i NP Kinchega. Jakmile dorazime do oblasti, vyhledavame Main Weir, coz je hraz jezera Pamamaroo (obrovske jezero slibujici osvezeni). K nasemu prekvapeni zjistujeme, ze tu neni voda, jen plochy vyschleho bahna, trava, kere a torza kmenu stromu. Ochladilo se, nebe se zatahlo, obcas kraplo. I tak se vydavame pesky po jezere za vodou. Cele misto pusobi dost sklicene, zatazena obloha, ke ktere se tyci pahyly stromu. Martinka na jeden vylezla, aby videla svetylko...za zajimave fotky vsak zaplatila vyrazkou na nohach a rukou, strom byl pokryty plisni. K vode jsme nedosli, byla prilis vzdalena a navic nam v ceste prekazela ojedinela ramena zbyle vody. Jezero jsme tedy zkusili objet. Na prvni zastavce  neslo z auta ani vystoupit, na zemi byla cela armada mravencu. Na dalsi zastavce to bylo lepsi, mravenci nikde a voda byla mnohem bliz. U jezera se pasli klokani a ptaci Emu. Voda byla kalna, plna jilu a melka, do vody neslo skoro vlezt...pres bahno, ve kterem Jirka malem nechal sandale. Zase zadne koupaliko, no aspon jsme meli umyte nohy. Cestou zpet jsme se pak snazili nalezt one bajne jezero Copi Hollow, kam se chodi mistni koupat, nicmene nase snazeni bylo marne. Zato jsme nalezli vyhlidku na nejvetsi jezero v oblasti a centrum NP Kinchega, jezero Manindee. Zjistili jsme, ze jezero chybi, bylo zcela vyschle. Jen velika plocha travy a pasouci se  kravy byly tam, kde melo byt. Na tomto moste jsme zakotvili. Martinka sla fotit  pelikany ve vecernim slunicku, Jirka si dal koupaliko ve vode u stavidla. Vecer nebyl moc prijemny, i kdyz okoli bylo nadherne. Mravenci kousali, komari stipali a teplota byla i po zapadu slunce stale hodne nad 30. Spali jsme prerusovane, budili nas komari a par nakladnich vlaku projizdejici pres nedaleky zeleznicni most.

Wirrabara a Silvertown

21.12.
Probudili jsme se casne rano, nebo nas spis probudila neodkladna potreba. V cuku letu jsme upravili auto do pojizdneho stavu a trada na plaz, tam je vsechno co momentalne potrebujeme. O ou zrada! Toalety byly zamcene, museli jsme cekat. Cekani jsme vyplnili koupanim v mori, byl priliv a molo bylo skoro cele zaplavene, ale stale dost suche na to dat si na nem snidani, ke ktere byla dobroucka, ryzova kase. Dnes nas cekaji vanocni trhy ve mestecku Wirrabara a pak daleky presun do ponekud vetsiho mesta, Broken Hill. Na trhy jsme dorazili okolo 9 hodiny, to uz tam bylo skoro cele mesto a okoli (coz v Australii znamena cca 60km). Na prvni pohled by se dalo rict, ze trhy vypadaly jako u nas...stromecek, stanky, koledy... ale nabizeny sortiment byl ponekud odlisny. Mohli jste zde poridit ovoce, zeleninu, seafood, ale take slepice, kvetiny v kvetinacich, kaktusy a spoustu domacich potravin. (Jira to komentoval slovy "kaktusari si navzajem pochvali kaktusy a ostatni z toho maji spolecenskou udalost"). Jelikoz to byly trhy vanocni, i my jsme se na vanocne rozsoupli a ulovili vinecko, jamicek, neboli marmeladicku a pak jeste cerstve broskve a susenky. Vsichni se skvele bavili, ale my museli dal.
Plechova masinka u vjezdove tabule do mesta Peterborough nam naznacila, ze vjizdime do centra zeleznicni dopravy celeho regionu, nebo spis byvaleho centra. Krome muzea zeleznice a pak historickych budov, zde toho moc k videni nebylo. Vstup do muzea stal 10$ za maly okruh a 17$ za veliky. Pani v pokladne, ktera zaroven plnila funkci docasneho Icka (to opravdove bylo v centru, bylo zavrene a bylo umisteno ve starem upravenem vagonu, vsichni z nej byli hrozne vypleskli jen my ne pac bylo zavrene) nam dala darek v podobe 1+1 zdarma, dali jsme si maly okruh. Martinku hodne zaujala dieselova lokomotiva. Haha. Jeli jsme dal, projeli jsme Broken Hill a zahajili prohlidku Silvertownu, lezici nedaleko, s tim, ze se do Hillu vratime pozdeji. Zdanlive nenapadna vesnicka Silvertown se muze chlubit starym hotelem, ktery hral v rade filmu a reklam, dale muzeem a planemi, kde se tocil film Mad Max 2. Krom hotelu byla v Silvertownu rada ruin, vraku a podivnych sberatelu a galerii. Kdyz jsme Silvertown opousteli, slunce jiz zapadalo. Zaparkovali jsme tedy po 10 minutach vecerni jizdy a nezapomneli jsme pred vysednutim provest radne sturanie. Ti mravenci jsou parchanti fakt vsude.

Mt. Remarkable

20.12.
Dneska si lehce prispavame, to je pekne. Slunicko vychazi az za kopcem, tak s rozedniva pomaleji. Zacina nas kazdodenni ritual, sbalit karimatky, spacaky, postavit sedadla, sbalit jidlo, svrsky dozadu a jedeme. Ve mestecku Wilmington tankujeme a jedeme do parku Mt.Remarkable. Park, ktery podle informaci od pani z cerpacky pred nedavnem vyhorel. Zahybame do parku na misto zvane Aligator Gorge. Pri odbocce mijime ceduli s dotazem, zda jsme zaplatili entrance fees, cili poplatek za vstup. Nezaplatili, nebylo kde, nevime kolik, jedeme dal. Dojizdime na male zastaveni a tam se vse dozvidame. Plati se pres internet, jinak to nejde. Je to jeden z prvnich parku, co to tak ma, poplatek za vjezd je 10$, jinak hrozi pokuta tisic. Tak to je bezva, rikame si, a jedeme se do nedaleke vesnice Melrose pro zlepseni nalady nasnidat. Snidane pomaha ;-). Sedime v krasne zahrade s BBQ. Starsi par se o ni stara, naklady kryje z penez za vracene plechovky a lahve od alkoholu, na ktere je zde specialni kos. Po snidani si rikame, ze podnikneme alespon kratsi pesi trek, kdyz uz do parku nesmime vjet. Koukame na tabuli s radou vychazek, mimochodem tudy vede i jiz zminovany Heysen trek. Rozhodujeme se, ze si udelame vylet na vrchol, na Mt.Remarkable, ktery jevysoky 995 m.n.m. Vydavame se tak na prochazku o delce 12 km tam a zpet. Kousek za mesteckem nas cekala zavrena brana s napisem, ze je sucha sezona a ze je vstup zakazan. Ta to uz je trrosku divny rikame si, branu otvirame , slo to snadno, a za sebou zase zavirame. Mno, po ceste jsme potkali dalsi vyletniky, takze to s tim zakazem zas tak zhavy nebude. Cesticka na vrchol se tahla po strane kopce, lehce stoupala a prochazela kamenymi mori, anebo lesem. Po asi hodince a pul jsme dosahli vrcholu. Co rici, kazdy ceka navrcholu rozhled a panoramara. Tady byla zarostla hromada kameni a stromy kolem tak, ze nebylo videt vubec nikam. Dali jsme obidek a jdeme dolu stejnou cestou, zklamani vrcholem. Alespon ze pri ceste byla mista odkud bylo videt do kraje. Slunicko sviti o sto sest atak nazpet prichazimebuplne propoceni. Nasedame do auta. Jedeme si zlepsit naladu, a kam jinam nez k mori do Port Pirie :-)! Hned po prijezdu jsme obsadili nase oblibene BBQ, a uz to jelo. Meli jsme v zasobe 2kg ryze, tak jsme navarili ryzi do rizota, na sladko, s kuretem, bez kurete. Pak jsme si udelali caj, a behem vseho vareni jsme chodili na molo, vykoupat se v mori. Teplota byla skoro 37, more ciste, parada. Na sklonku dne jsme se rozhodli podivat na zapad slunce nad morem. Port Pirie lezi na vybezku a ma severni a zapadni pobrezi. Sbalili jsme se a vydali se rovnou za sluncem. Projeli jsme mestem a jeli vyschlym vyprahlym prostorem, stale za sluncem, ktere nas vsak vypeklo a bez okolku zapadlo jeste pred tim, nez jsme dojeli na konec cesty necesty, kde zacinal mocal. More bylo kus dal,vsak skryto v busi a krovinach. Zakempovali jsme kousek zpet, kde zeme patrila mravencum, vzduch komarum, tak jsme velmi rychle zapadli do naseho plechoveho pelisku.

Nedosazeny Gammon ranges

19.12.
Probouzime se do jasneho dne pobliz zapadakova jmenem Blinman, severne od Wilpeny. Nasim dnesnim cilem je narodni park Gammon range, vzdusnou carou nedaleko od Wilpeny Pound. Balime veci do auta, neni treba, aby nas tu nekdo videl proto nesetrvavame prilis dlouho a vydavame se na cestu. Jenze! Od Blinmana vede do Gammon gravel road, hodne prasna a kamenita cesta. Kdyby byla asfaltova, bylo by to o necem jinem. Mame benzinu na 250km, cesta tam a zpet ma 200, jenze po tom sterku se nepojede dobre. V Blinmanu mela byt benzinka, ale nebyla. Vydavame se proto na zapad smerem k hlavni silnici, kde benzinky jsou. Samozrejme nez se tam doplazime, jedem po sterkove silnici. Asi uprostred stavime na rest area (odpocivadle), kde jsou stolky s lavickama a davame snidani. Mimo jine zjistujeme, ze je zde zacatek treku "Haysen track" merici 1200km a vedouci na jih pres pohori az za Adelaide do Cape Jervis, nejzazsiho vybezku poloostrova Peninsula, odkud se jezdi trajektem na Kangaroo island. Ale zpet k nasi ceste, na hlavni silnici dojizdime k mestecku Leigh Creek, kde bereme velmi drahy benzin a tocime smerem k Gammon. Hned za mestem opet zacina sterk! Dle mapy je to 103 km a GPS ukazuje 6 hodin jizdy. No i kvalita silnice tomu odpovidala, plouzime se asi kilometr a pri tom se auto klepe jak tatramatka. Oba myslime na to same, nez tam dojedeme, bude vecer. Stoji to za to? Ne. Nase dalsi pout mela vest zpet na jih, odsud jsme dal nechteli. Na misto toho abychom se nekde placali po sterku, pojedeme k mori. Hlaseji vysoke teploty, navic 21.12. je market, kam chceme a ten je taky na jihu, takze zadna zajizdka. Valime to stovkou po pekne asfaltce. V Hawkeru davame snidani,mijime Quorn a opet se podel silnice objevuje trat vlaku Pichi Richi, ktery v horke sezone nejezdi. Dojizdime do Port Augusty, prvniho mesta na ceste co je u more a ktery jsme posledne jen v rychlosti projeli. Navstevujeme Icko a ptame se na knihovnu a nejlepsi plaz, knihovnu navstevujeme hned potom, dostali jsme karticku a heslo, plus seznam knihoven, kde se muzeme bez pomoci pripojit na Wifi, a to i kdyz je knihovna zavrena. Uzasne! Dochazime na nejlepsi plaz v Port Auguste. Fici vitr, hned vedle je hlavni most spojujici mesto se zapadem, pres ktery se vali doprava. Na plazi a molu je hromada mladeze cerne barvy pleti, ktera nema evidentne co na praci, tak skace,  povykuje a dela vseobecny bordel. Opodal sedici prislusnici cosi pokrikuji. Mame z toho nedobry pocit, nicmene jdeme do vody, kdyz uz jsme tady. More je spinave, na plazi jsou strepy. Ani napodruhe si u nas mesto nevylepsilo reputaci, nakupujeme a jedeme pryc. Mirime na Wilmington, pobliz je Mt. Remarkable nat.park, tam pujdeme zitra. Na upati hor zastavujeme, objevili jsme skvele misto na kempovani. Koupili jsme si pecene kure, tak si ho davame a kochame se zlatou travou porostlymi vrsky, ktere se tyci za nami. Je to skutecne nadherne misto. Pri setmeni pozorujeme dalsi kempare ktery zastavuji o dost dal a take zde travi noc. Ani se jim nedivim, stoji to tu za to. Spime v aute.

Wilpena Pound

18.12
Vstavame. Ach jo, jak ja todle nemam rad. Je pul 7 a soukame se ze spacaku, musime, mame dnes na pilno, ceka nas panev Wilpena pound. Balime, skaceme do auta, couvame kolem kralicich nor, snidane bude az ve Wilpene, kam dorazime asi v 8:30.
Wilpena je turisticky camp lezi tesne pod horami a je zacatkem rady treku do hor. Davame snidani, nase ultimatni cornflaky s jogurtem a kakaem. Na informacich je otevreno, nikdo tam ale neni. Ani zadne poradne mapy tam nejsou, takze jsme si museli vyfotit mapy z informacnich tabuli. Uklizime maso co jsme vcera koupili do roury pod silnici a prikryvame ho vlhkym hadrikem, aby vydrzelo v chladnu. Delame si svacinku na cestu a piti, uklizime auto do stinu a vyrazime. Volime nejdelsi okruh s vrcholem St. Marys peek, 21 km, cas do navratu 9 hodin. Cesta jde zpocatku dobre, celkem po rovine v ridkem lesiku. Pak to ale prislo a zacali jsme splhat do kopce. Stoupani se postupne zvysuje, v ceste jsou velike balvany, pres ktere se musi splhat, do toho se blizi poledne, slunce pali. Dosahujeme sedla a davame odpocinek a zjistujeme, ze nam nevystaci tekutiny, neseme 2,25 litru a pulka uz je pryc. V sedle, kde to prijemne profukuje to muzeme otocit a jit zpet, my ale chceme na vrchol, ktery je jeste 1,6 km. Pokracujeme a po dalsim narocnem pochodu dosahujeme vrsku, vysokeho pres 1200. Vyhled je nadherny, cela podkova Wilpeny je jako na dlani, v dali je videt dalsi cast pohori a vysusene slane jezero. Vitr do nas bije, udelame par snimku a jdeme se schovat nize, kde davame svacinu. Nemuzeme moc pit, vody je malo. Nastesti mame jablka a okurku popularni hadovku, coz je zdroj tekutin a osvezeni. Slizame do sedla a pokracujem, k autu je to 11 km. Dalsi postup je neprijemny, cesta sice pozvolne klesa, je ale plna rozpalenych kamenu, pichlavych krovisek a stale pod primym sluncem. Postupujeme co nejrychleji, na 6-ti km jsme si slibili svacinu, kam dorazime uz docela unaveni. Na posledni kilometry mame uz jen zbytek vody, po kazdem km vyplachujeme pusy, na piti to nestaci. K autu a informacim dorazime po 8 hodinach a pijeme a pijeme. Davame nohy do lavoru s vodou. Uff, bylo to narocne, ale zvladli jsme to. Doleha na nas unava, odpocivame. Slunce zacina klesat cas neprijemne rychle plyne, hazime vse do auta a jedeme dal, ve vesnicce Blinman nachazime opusteny areal kde kotvime. Jak bychom si ted prali pekne BBQ a sprchy, bohuzel neni a my si musime poradit sami. Sprcha bude z 10L kanystru a smazime maso na plynu. Pri zapadu slunce vecerime maso se salatem a tousty. Vecere sampionu, po dnesnim vykonu bodne. Marta pere a taha snuru, kde susime svoje svrsky. Po setmeni jdeme spat do auta.

Port Pirie

17.12.
Ac jsme to tak neplanovali, streda byl dalsi, tak napul flakaci den. Prispelo k tomu hlavne mesto Port Pirie, kde jsme jej uzasne stravili....ale pekne poporade.
V noci jsme spali pod vetrniky, rano hned po probuzeni jsme vse nahazeli do vozitka a vydali se na cestu na sever, smerem k narodnimu parku Flinders range. Cestou jeste planujeme zastavku na snidani a na rozlouceni se s morem. Na snidani zatacime do ospaleho mestecka Crystal Brook. Rest area mezi mestem a trati nam k tomu dobre poslouzila, uvarili jsme si caj a jali se snidat, Martinka pri tom zkoumala mravence a jejich reakce na normalni a a cokoladovy cornflake :-). Nahle k nam dolehlo houkani a Jirka vystartoval pro fotak. Kousek dal byl zeleznicni prejezd po kterem se sunul nemaly nakladni vlak. Poridili jsme pekne fotky.
Po snidani mirime dal, rozhodnuti, kde se rozloucit s morem padlo na pristav Port Pirie. Hned po prijezdu vyhledavame Icko, ktere je v tomto pripade spojeno s knihovnou. Ta byla tvorena prestavbou z puvodniho stanicniho nastupiste. Starsi pani z Icka nam poradila co a jak a poprala hezkou cestu...kdyby tak vedela kolikrat nas jeste uvidi. Po rychlem odeslani emailu a skypu s Martinky tatinkem, jsme vyrazili do centra do mistniho muzea. Muzeum sidlilo v dalsi byvale stanicni budove, nebo vystizneji v budovach. Vstupne 5$ nebylo vysoke, takze jsme muzeum i prosli. Exponaty se tykaly hlavne historie mesta, zeleznicni a namorni dopravy, spolku! Bnudov a tak dal. Sbirka byla pekna a urcite stala za to. K dalsimu muzeu jsem musel Marti trosku premlouvat, vojenske muzeum ji moc nezajimalo. Nicmene si muzeum o australskem nasazeni ve valkach uzila. Chlapi co provozovali muzeum nas meliv za atrakci a velice je tesila navsteva z Cech. Dokonce az tak ze si nasnvyfotili ve vrtulniku, ktery v muzeu meli. Zacinalo poledne a my se s obedem opet nechali inspirovat pani z Icka, kam jsme mezitim donesli baterku z fotaku na nabiti. V obchode u vody jsme za 20$ koupili flakotu mecouna a flakotu blue eyefish (co to je cesky tezko rict). U plaze:jsme si nasli volne BBQ a ryby si opekli a snedli s opecenymi toasty. Moc dobry obed, skoro jak na Vanoce. Bylo nam moc prijemne, cas na to vyvalit se na plaz a opalovat se a koupat se. Vitr nefoukal a tak bylo more prijemne. Odpoledne prijemne ubihalo, z puvodniho planu dojet do NP Flinders range jeste dnes seslo. Na plazi prolistovavame pruvodce, co jsme dostali na informacich a zjistujeme, ze se na ne musime vratit, mame spoustu otazek. Pani z informaci to bere s usmevem a ochotne vypravi, vola do okolnich informaci, aby zjistila skutecne vse. Vse nam pak krasnou a srozumitelnou anglictinou sdeluje. Parni vlacek Pichi richi nejezdi, protoze jiskrama muze vyvolat pozar. Dozvidame se o vanocnim marketu, ktery bude v sousednim meste 21.12. a jeste radu dalsich informaci. Take jsme dostali dalsi materialy. Loucime se, dnes uz naposledy. A vyrazime.
Po ceste se stavujeme v meste Port Augusta, spis shanime levny market. Aldi tu nemaji, zato market zvany Coles je podobny a levny. Nakupujeme, bloudime a putujeme na sever. Do mesta Hawker, kam jsme chteli dojet nakonec nedorazime, usidlujeme se u jedne sterkove cesty. Kolem nas je siroka plan, po celem obvodu ohranicena kopci. Nejvyssim bodem je tu nase auto a hlavy ptaku emu. Vyhled je nadherny, slunce zapada za oranzove kopce a barvi mraky do ruzova. Jdeme spat pod jasnou oblohou.

Adelaide

16.12. Adelaide
Br to je zima, probouzime se casne rano na parkovisti v Mt.Compas  ...vstavat a jedeme. Lezerne se soukame ze spacaku...nechce se, nechce. Nicmene musime. Pomalu nabirame na tempu a za chvilku si to jiz svistime na sever. Nasim dnesnim cilem je Adelaide, posledni velke mesto na nasi ceste. Nemirime vsak primo do centra, ale do casti Glenelg lezici na pobrezi, odkud se planujeme dostat do centra tramvaji (v Adelaide se spatne parkuje a je to zpoplatnene). Kousek od zastavky parkujeme a vyuzivame plne automatickych toalet. Toaleta je jen pro jednoho a dokonce i podavac papiru je na cudlik. (Byla tam i kontrolka, ktera se rozsviti, v pripade, ze kabinku okupujete prilis dlouho, nebo, ze se ma spustit automaticke myti. Rozsviti-li se musite ihned opustit toaletu, jinak vas to umyje taky). Smejeme se, ze uz zbyva jen robot, ktery by nas utrel. Na nedalekem sezeni davame snidani, pri ktere nas okupuji holuby pankaci, a pak jdeme na vyzvedy. Nachazime knihovnu, stanici tramvaje, plaz, ale Icko (nas zachytny bod) ne. Chvili bloudime nez najdeme byvale Icko se zpravou, ze nyni funguje o kus dal. Po 10 minutach ho nachazime, na miste, kde jsme semozrejme pred tim stali a podivovali se nad digitalni tabuli se Santou a s napisem "Merry Christmas". Dozvidame se hlavne ceny tramvaji a hlavni turisticke trasy v Adelaide.  Bereme mapy a jdeme jeste na chvilku do knihovny na internet. Tam mimo jine dohadujeme finalni koupi auta. Jupiii ted uz je to natuty, kombik bude 30.12. nas!! :-) Zprava nas tesi, konci hledani na internetu a mailovani. Poteseni vyrazime na tramvaj, kde nam chvili trva zjistit, ktere jeji useky jsou zdarma a jaky listek si mame koupit. Nakonec jsme to rozlouskli, zdarma jsou prvni 2 stanice a pak centrum Adelaide. Listek stoji od 9:00 do 15:00 hodin 3,5 dolaru, mimo tento cas je to o 2 dolary drazsi. Kupujeme si tedy 2listky a jedeme do centra, kde si udelame asi 3 hodinove kolecko. Prochazime krasnou pesi zonou, kde trosku nakupujeme (susenky v Reject, coz je nejlevnejsi obchod, kde maji od vseho trochu) a uzivame ruchu vetsiho mesta. Cestou potkavame hasice prodavajici kalendar s fotkama chlapu v trenkach, smejeme se socham prasatek a cele to podbarvuje hudba od vsudipritomnych poulicnich hracu a hracek, hrajici na radu hudebnich nastroju. Prochazime hlavni tridy s budovami univerzit a vladnich instituci, kostelu a ruznych vyznamnych budov. Do jednoho z kostelu se jdeme podivat. Pani v kostele "Scotch church"je evidentne rada ze k ni taky nekdo prisel a zajima se o podrobnostech nasi cesty. Dokoncujeme nas maly vylet po centru a vyrazime zpet do Glenelgu. Zde se hodlame projit a vykoupat. Delame si malou prochazku po plazi, slunicko pali a vitr...chtelo by se rict fouka, ale on nefouka, ten primo besni. Palmy se pod jeho naporem ohybaji a pisek z plaze je odnasen do ulic. Tre se o nohy az to reze. V mori se vsak diky tomu  vytvari velike vlny, ve kterych blbnou odolnejsi deti. Chvilku jsme vahali, zda jit taky ci ne, ale pak jsme si dosli pro plavky a vrhli se skotacit do vln. Proskakovali jsme skrz ne, plavali proti, nechali se jimy unaset...no proste jsme byli jak ty mali decka :-D. Ani vitr nam nevadil, naopak. Horsi bylo, kdyz jsme z more vylezli a chteli se na plazi osprchovat. Vitr stacel proud ze sprchy na vsechny strany a pri suseni prinasel dalsi a dalsi zrnka pisku, ktera na nas ulpivala a dostavala se vsude. Museli jsme se jit skryt za velkou budovu, kde tolik nefoukalo. Z vetru nas bolely usi a jelikoz jsme nechteli privolavat nejake nemoci z ofouknuti, sli jsme do auta, prevlekli se a vyrazili na cestu. Projizdeli jsme krajinou pastvin a poli, velike lany byly obkliceny vsudypritomnymi ploty delici jednotliva panstvi. Podel silnice se zacinaly zvedat kopce na jejichz vrcholech se tycily rady vetrnych elektraren. Sjizdime z highwaye a po prasne silnici mijime farmu a mirime do kopcu s cilem najit misto na spani. Kousek pod vrcholem jednoho z kopcu nachazime v uvozu krasne misto. Parkujeme do kopce, aby se nam lepe spalo a Jirka vyrazi vyfotit kopce s vrtulemi, ktere se tocily ani ne kilometr od nas. Davame veceri a vecerni hygienu. Opet jsme si nasli uzasne misto, ktere kazi akorad pichlave kytky a ker stojici vedle auta o ktery se pri kazdem projiti pichame. Protoze zacina byt zima lezeme rychle do auta a okolo 22:00 usiname pod jasnou oblohou s hvezdami. (Na ktere se stejne jako kazdy vecer snazi Jirik najit Jizni kriz. A to i presto, ze netusi jak vypada....:-D)

Valeci den ve Victor Harbour

15.12.2014
Probouzime se tam, kde jsme vcera usnuli, kousek od prasne cesty. Za ohradou stoji a lezi cerni byci a snad i na stejnych mistech, kde byli kdyz jsme vcera usinali. Dnes vstavame pozdeji, v 7 hodin. Hupsli jsme do auta a jedeme odsud, i pres kopec byl citit zapach stojici vody. Silnice po pobrezi nas zavadi do mestecka Meningie, ktere se v tu dobu teprve probouzi. Objevujeme BBQ a hned toho vyuzivame, kakao a tousty skvele zahajuji den. Po kratkem vyzkumu chovani ptaku a racku invalidu jedeme dal, ceka nas k prozkoumani poloostrov Fleurieu Peninsula zeme, kde se pestuje a vyrabi vino. Pri ceste nas v meste Wellington zastavuje reka, pres kterou nas prevazi lanovy privoz. Konecne dorazime do mesta Victor Harbour, centra cele oblasti. A sup do Icka. Vyuzivame internetu a domlouvame hlavne koupi auta na Zealandu, ujistujeme maminky i tatinky, ze jsme stale nazivu apod. Hned na to zjistujeme od zamestnancu, kde co a kdy podniknout. K ruce nam je starsi pan, ktery krasnou anglictinou vse vysvetluje. Zjistujeme ze parni vlak, ktery tu ma jezdit sice jezdi, ale jen ve stredu a o vikendech a pristi cely tyden....dnes, v pondeli proste nejede. Tramvaj tazena konem na ostrov Granite island stoji 9 dolaru na osobu, a taky se radime jak to vykoumat s autem v Adelaide a ze na Hindmarsh vodopadech neni moc vody, takze nebudou moc dobre. Dalsi pan z Icka nam mezitim zjistuje a tiskne ceny jizdenek na tramvaje v Adelaide, kam chceme zitra vyrazit. Nasazeni pracovniku Icek je vysoke, vsichni se snazi pomahat a predat co nejvice informaci. Dneska mame ale odpocinkovy den, nebudeme toho moc delat. Od Icka jsme sli po moste po kolejich na Granit island, tramvaj s konem dojela chvili po nas. Byli jsme radi ze jsme mohli jit pesky. Tram byla dvojpatrova a otevrena, silne foukalo a cesta ji dost trvala. Asi bychom prijeli na ostrov jako velky kus ledu :-). Kolecko po ostrove jsme absolvovali asi za hodinu, byla to hodina obdivovani krasy more, kamenych sten ostrova a dalsich kras prirody. Po ceste zpatky nam docela vyhladlo, rozhodli jsme se udelat si poradny obed, cas mame, tak proc ne? Postup teto akce jsme si jiz osvojili, nakoupit, najit BBQ a kuchtit. Nasli jsme krasne ciste BBQ hned u plaze, koupili hovezi maso a dali se do toho. Jenze! Od more foukalo takze se nam brambory i na rozpalene plotne nechtely varit. Abychom nejak vyuzili cas, zacali jsme probirat a vyhazovat mapy a letaky ktere se nam v aute jiz nebezpecne kupily. Nebylo se cemu divit, z kazdeho Icka jsme si jich radu odnesli, nektere byly pouze reklamni a nepotrebe. Nakonec se obed povedl a po uzasnem jidle jsme se valeli, opalovali, proste flakali, mame odpocinkovy den. Vedle nas kuchtici babci nam donesli ochutnat kolac. Takze i dezert byl. Co by to, ale bylo byt u more bez koupani? Slunce palilo,more ciste a na dosah, jenze ten vitr! Od more val pekne studeny, sice delal krasne vlny ale bez obleceni byla cloveku zima. Nakonec jsme se prekonali a vlezli tam. More bylo studeny, ale stale teplejsi nez vitr. Nicmene jsme v nem vydrzeli asi 5 minut,  pak se slo ven schnout. Jirka pak zaridil provizorni sprchu abychom ze sebe smyli sul. To uz ale zacinalo pozdni odpoledne, bylo treba se preci jenom hnout. Zabalili jsme nasich 5 svestek a vyrazili abychom se priblizili k Adelaide. Po ceste jsme se jeste stavili na nekolika lookoutech. Odbocujeme u cedule Rolling hills, cesta vede do stoupani 17%. Na jejim vrcholku je krasny vyhled, nikde vsak neni cedule ze to je ono. Tak jsme to prejeli a po chvilce se vracime, ze to uz asi bylo ono. Vyhled je nadherny, vnikame na louku plnou zlate travy a kochame se krajinou koncici morem. Pak jedeme dal, jeste se zastavime na tech Hindmarsh vodopadech, kdyz je mame pri ceste. Jojo, pan z Icka nelhal, pohled na struzku vody tekouci po kameni stal za to! Nevadi, jedeme dal a zaciname hledat misto na spani. Jenze ouha, cim bliz jsme Adelaide, tim jsou farmy hustsi. I kolem sterkovych cest jsou farmy dost nahusto, ani jedna prazdna odbocka, ani jedno zakouti, kde zakotvit. Prohledavame asi 30 km silnice a pak to vzdavame, takhle to nepujde. Uvidime, na mape mestecko Mt.Compas kousek pred Adelaide. Je u nej i znacka, ze ma odpocivadlo, zkusime to tam. Stesti nam preje, nachazime velike prazdne parkoviste. Davame polivkovou veceri a urychlene ulehame, hledanim jsme ztatili hodne casu a zitra nas ceka brzke vstavani na Adelaide.

Velky presun

14.12.
Probouzime se na brehu jezera Tailor teplem ze slunicka, ktere se opiralo do naseho stanu. Dnes jsme si prispali do pul devate a pro osvezeni si davame rychlou koupel v jezere, kam mezitim dorazili pelikani a posedali na stromy trcici z vody. Rychle balime a razime k jezeru Greenlake, kde mame zjistene BBQ. K nasemu nemilemu prekvapeni bylo v dost spinavem stavu, ale na ohrati mleka stacilo. Po rychle snidani jsme vyrazili do nejblizsiho mesta Horsham do infocentra pro mapy, internet a informace o pocasi a co je v okoli k videni. Doplnili jsme vodu, v blizkem Aldi jsme dokoupili zasoby a doprali si luxus v podobe baliku minizmrzlinek, ktere jsme okamzite zbodli. Nanuky staly 3$. Pak jsme vyrazili na blizkou horu kameni Mt. Arapiles. Z vrsku byly krasne videt Grampians a take bila jezera ktere jsme se rozhodli prozkoumat. Cesta k tomu nejblizsimu nebyla jednoducha, museli jsme vstoupit na cisi pozemek. Nakonec jsme se octli na prazdne plose s dnem pokrytym temer ztuhlym bahnem. Cast byvaleho jezera byla zasolena. V blizke trave byly jiz zcela vybelene kostry zvirat, asi ovci. Nase dalsi cesta mirila do mesta Nhill, skrz Little desert NP. Ten jsme projeli bez zastavky, nebylo prilis proc zastavovat a venku bylo pres 30°C. Ve meste Nhillu bylo infocentrum zavrene, dotankovali jsme benzin, fotili trucky s dvema vleky a dozvidame se od ridice jednoho z nich, ze kamiony jezdi s az ctyrmi vleky v severnim teritoriu (temto truckum sre zde rika roadtrain= silnicni vlak). V Nhillu jsme obdivovali krasny vanocni stromecek v altanu na hlavni tride. Jeden z mala, ktery nebyl preplacany a byl vkusny. Pak jsme nabrali smer Adelaide. V nasi dalsi zastavce, meste Kaniva bylo infocentrum take zavrene. Po zdrave uvaze a zohledneni predpovedi pocasi (na nasi otazku jak ma byt nasledujici dny, pani na icku odpovedela strucne a jasne...Hot!) se rozhodujeme dojez jeste dnes k mori jizne od Adelaide. Radime patou podmorskou a stovkou si to valime na Adelaide. V meste Tintinara jsme opustili dalnici a zamirili k 60km vzdalenemu mori. Celou cestu jsme nepotkali ani jedno auto, zato havrany ano a jednoho jsme srazili, ci spis on do nas naletel. Za naraznikem nam nechal pamatku v podobe peri. K mori dorazime pred zapadem. Jakmile jsme vylezli z auta, uderil nas smrad podobny syrovodiku. More je zde oddeleno od pevniny velmi dlouhou kosou, na ktere hnizdi ptaci a voda za ni je spise stojici a tlejici. Kochali jsme se tedy jen kratce, pryc ze smradu. Odjeli jsme silnici na sever a utaborili se asi pul kilometru za odbockou po prasne silnici. K veceri si Jirka do cinske polevky uvaril labuznicky mrkev a udelal si i krutony. Spali jsme v aute. Za ohradou se pasli cerni byci a na druhe strane hopsali klokani.

Grampiens

13.12.2024
Rano jsme se probudili pod mohutnym uschlym stromem obkliceni zleva i zprava zvedavymi ovcemi. Snidani jsme se rozhodli nechat az na pozdeji a tak jsme vyrazili hned na cestu. V Dunkenonu jsme objevili zachody se sprchami s teplou vodou...toho jsme nemohli nevyuzit. Sup pro rucnik a sprchac a uz to jelo :-D.
Do Brambuku jsme dorazili driv nez bylo infocentrum otevrene a tak jsme si osidlili jeden stolecek a doprali snidani. Jakmile se dvere icka otevreli, sli jsme se zeptat na doporucene trasy a zajimava mista. Pani mluvila tak rychlou anglictinou, ze i kdyz jsme oba napinali nase slechy, tak jsme z toho pobrali jen utrzky. Nicmene mapu s trekama nam nedala (jako tomu bylo v NP Kosciuszko), pry si ji, ale za 10$ muzeme koupit...dik, ale asi ne. Nastesti jednotlive trasy jsou vzdy znaceny na informacnich tabulich na parkovistich u kazde vyhlidky ci neceho podobneho. Vyrazili jsme tedy na Wonderland parking, nechali tam auto a pridali se k dalsim mnoha nadsencum lezoucich na vyhlidku Pinnacle. Na info- tabuli stalo, ze je to pres 2km a casove cca 2,5 - 3hod. Ze je to divny nepomer? Taky jsme si rikali, ovsem jen do chvile, nez jsme meli za sebou prvnich 100m. Celou cestu se jde po vetsich i mensich, stabilnich i mene stabilnich sutrech, ci po pseudoschodech a samozrejme stale do kopce. Jo a v nasem pripade jeste ve 32°C. I tak jsme si cestu dost uzivali, kochali se vyhledama do kraje a obdivovali obrovske steny vytvorene z vsudypritomnych sutru. Tyto steny tvorili cas od casu poradne uzke ulicky. Na stezce jsme rozhodne nebyli sami. Vypadalo to tam jak na nejake kolonade. Predehnali jsme rodice s detmi, starsi par, mladsi par, skupinu nejakych japoncu, a ruzne roztrousena individua :-). Za narocnou cestu v umornem vedru, nam byl vsak odmenou nadherny vyhled do kraje a predevsim pohled na pohori Grampiens, ktere se rozprostiralo kolem dokola. Na tomto vrcholu jsme take poprve potkali Cechy. Vzhledem k tomu, ze cestovali presne opacne nez my... tzn. z Adelaide do Sydney, vymenili jsme si par informaci, kde co a jak. Z vrcholu k autu nevedla zadna jina oficialni cesta, museli jsme jit tedy stejnou trasu i zpet. Udelali jsme si jeste vyjizdku na vyhlidku Balcony a pak uz jsme si to zamirili primo k Mackenzie Falls. Na ty jsem se fakt moc tesila. A snad o to vic, ze jsme si rekli, ze tam si dame i obed :-). (Jo na parkovisti jedne z vyhlidek jsme potkali sve stare zname francouze :-D.)
Po obede se ma odpocivat a travit, takze jsme zvolili nejdriv kratkou trasu na vyhlidku na zmineni vodopad a teprve pak jsme se sli na nej podivat z blizka. Po zdolani spousta schodu se pred nami objevil prenadherny vodopad. Diky tomu, ze svitilo slunicko a foukal jemny vitr, tvorila se ve vodopadu nekolikanasobna duha. Stali jsme tam a nechali na sebe dopadat jemne kapicky, ktere nam byly prijemnym osvezenim. Slunicko se stale dost cinilo a tak jsme si sedli na kamen a ponorili nohy do ledove vody....aaa to bylo uzasny.!!!:-)
"Tak a kam ted? K jezeru, pekne prosim Jiriku k jezeru!" Jelikoz to bylo nase spolecne a vrouci prani, vyrazili jsme k tomu nejblizsimu. Hmmm smula "No swimming!" hlasa cedule pred jezerem. Slouzi k zasobeni nejake oblasti ci co. No dobre, tak jsme to otocili a vydali se dal na sever, kde podle mapy mely byt jezera hned tri. Jako prvni jsme dorazili ke Green Lake. Nazev "Zelene jezero" je fakt opravneny. Vzhledem k tomu, ze je dost melke se rychle ohriva a to je pro rasy a podobnou havet doslova raj. Nicmene mistni se v nem cachtali, tak jsme to taky zkusili... Po par minutach jsme usoudili, ze nebudeme dal ryskovat a rozjeli se hledat jine jezero Lake Tailor. Uz to vypadalo, ze ho nekdo vysusil, ukradl, nebo tu proste nikdy nebylo...az konecne se pred nami objevilo celkem velke jezero s jilovitym dnem. Na brehu bylo i misto na postaveni stanu a nikde zadna cedule "No camping" ...jupiii dneska spime tady a ve stanu!

Great ocean road

10.12 - 12.12.
Jojo, postylka, to se nam to u Michala spalo. Vstavame s nim asi v 9 hodin, my balili a Michal mazal do prace. Po uspesnem presbirani vsech nasich svrsku po prani a vsech veci vubec, vyrazili jsme se jeste naposledy rozloucit s Michalem a predat mu klice do kramku Tokio bikes, kde pracuje. Jako asi vsude v Melbourne byl problem s mistem k zaparkovani, stali jsme bez placeni na miste, kde se platit melo a o kousek dal byl i pan parkovaci komisar, ktery nadeluje pokuty. Nic jsme nevyfasli, byli jsme rychli a mazali z mesta po Princes highway. Nase prvni zastavka byla ve velikem meste Geelong. Jako vzdy jsme navstivili infostanek, abychom ziskali mapu a info o vsech atrakcich ve mestech. Udelali jsme si prochazku po pobrezi zvanem Eastbeach, po ceste byli velici vyrezani dreveni pandulaci (ty se obzvlast libili Martuli), vanocni stromecek v podobe jehlanu usazeny na pontonu a zakotveny u brehu (z nej byli vsichni strasne vyplesknuti jen my ne), pristav a nadherna drevena plovarna se skokanskymy mustky, stanky, fontanou a schodistem do botanicke zahrady. Vratili jsme se do centra, kde jsme navstivili velike infocentrum s muzeem vlny, kam jsme nesli. Po ceste k autu, nasla Marti dalsi dvojdolarovku a kdyz jsme opousteli mesto, stavili jsme se v supermarketu Aldi, abychom se meli dobre. ☺
Nase dalsi cesta vedla pres Torquay do Anglesea. Zacinala tim i jizda po krasnem pobrezi. V Anglesea jsme dostali doporuceni, at se stavime na mistnim golfovem hristi, jelikoz tam zije pocetna skupina napul ochocenych klokanu. Kdyz jsme se propletli slotitym bludistem ulicek a dorazili ke golfovemu rajonu, cekala na nas tabule s informaci, ze turiste prijizdejici za ucelem civet na klokany maji vstup zakazan. Samozrejme jsme tam vlezli a ke klokanum, kteri se tam pasli, se dalo priblizit skutecne blizko. Zbytek mesta a krasne pobrezi jsme shledli z vyhlidky a supajdili dal po silnici plne zakrut. Ta nas dovedla do Aireys Intel, kde nas jiz z dalky sledoval Split point lighthouse, nadherny bily majak. Dovnitr jsme se nedostali, ale cela scenerie s majakem na kopci byla uzasna. A jako bonus bylo BBQ hned vedle parkoviste. ☺
Do mestecka Lorne jsme dorazili uz v pozdnim odpoledni. Jakoby se tu opicili po Geelongu, i zde meli vyrezavane drevene figury, tentokrate dvou tlustych pani (ty uz se Marti tolik nelibily:-)). Mesteckem jsme probehli, ale prilis toho zde k videni nebylo. Proste dalsi primorske mestecko s krasnymi plazemi a romantickymi kavarnickami v dlouhem drevenem podloubi ☺. Asi 10 km byla dlouha cesta k nedalekym vodopadum Erskine falls, kam jsme museli sejit po velmi dlouhych schodech. Vodopady, ale staly za to. Taky jsou jedny z nejvyssich v regionu. Od vodopadu jsme odchazeli prave v cas, abychom se minuli s velikou skupinou cinanu, kteri pricestovali ve trech minibusech. To uz se zacinaly stiny prodluzovat a my se zacali poohlizet po mistu, kde bychom zaparkovali. Na teto ceste ani ve mestech to neslo. Musime trosku do vnitrozemi... pryc z pobrezi. Po dalsich serpentynach se drapeme od oceanu pryc, doufame, ze neco najdeme ve meste Colac. Stesti nam pralo, po ceste projizdime vesnickou Deans Marsh, kde byl ukazatel na zachodky. U nich bylo i krasne hriste, skate park, crossova draha pro kola, udirna a co nejlepsiho, BBQ. Uz jsme tam byli a peknym letnim vecerem se prokousavali toasty se salatem. Umyli jsme se, a do toho k nam z nedaleke skoly dolehal zpev vanocnich koled. Dychnul na nas cas vanoc, uz byly za dvermi. Abychom nebudili prilis pozornosti, jeli jsme se ulozit do nedaleke zatacky s ohradou. Zde nas v noci strezil velmi zvedavy kun, ktery se neustale prochazel za ohradou.
Pristi den jsme zacali opet na BBQ, jako kdybychom byli doma v kuchyni. Po snidani jsme vyrazili zpet k mori. Cestou skrze lesy a mezi zatackami jsme na silnici potkali jezuru, stradoval si to po silnici a vubec mu nevadilo ze jsme ho malem prejeli. Mesto Lorne jsme uz jen projeli ale dle informaci z Icka jsme se zastavili ve vesnicce Kennett River, kde uz z dalky rvali papousci, kteri zcela ochotne pozovali za trochu zobu vsudypritomnym turistum. Papousci sedali na ruce i hlavy a to dokonce i kdyz jste jim nic nedali. Stacil jim pohled do bryli, aby se videli jak jsou krasni, o cem se Jirik brzy presvedcil. Hlavni duvod proc jsme zde zastavili, byly ale koaly. Nasli jsme je podle ostatnich turistu, kteri se tisnili pod jednim stromem a zoufale se snazili je vyfotit. Koaly to cele mely dost na salamu :-). Zde jsme se take poprve setkali s parem mladych francouzu a to kdyz jsme se vydali po sterkove ceste do kopce ve snaze najit jine koaly. Sli proti nam a na otazku jestli tam nahore neco je, odpovedeli, ze nic ani ty koaly. Nemelo smysl dal v ceste pokracovat. Hodili jsme jen maly pokec a sli si uzivat papousky. (O tomto paru jeste nekolikrat uslysite).
Fotek s papousky jsme meli vic nez dost a tak jsme vyrazili dal do Apollo Bay. V jeho tesnem okoli jsme se zajeli podivat na vodopady Merines Falls a cestou nazpet vyuzili nekolika lookoutu k ptacimu pohledu na mesto i na pobrezi.
V Maits Rest jsme si protahli kosti a udelali mensi prochazku destnym pralesem ( vegetaci odpovidal strednimu pasmu). Po ceste jsme videli spoustu oooobrich stromu na chudovitych korenech...pod nekteryma se dalo i projit a taky stromu s dirama v kmeni.
V Cape Otway se nachazi nejjizneji polozeny majak...a asi i nejslavnejsi. My ho vsak videli jen z dalky, neb vstupne bylo 20$ na osobu. Tak jsme si ten jizni cip obesli, udelali si vlastni lookout a vyfotili si majak zadarmo. I zde jsme se potkali s nasimi francouzi. Cestou zpatky jsme v lese potkali dalsi koaly. Cesta se nam protahla, vse se muselo vyfotit. Jejej, byla tam i koala s miminkem! Nase dalsi putovani vedlo pres Lavers hill. Na misto pekne vesnicky na nas cekala polorozpadla osada s nejdrazsi benzinkou, co jsme kdy videli. Benzin tu stal neskutecnych 179 centu za litr. Vzali jsme celych 5 litru, nezbytnych k dojeti k dalsi benzince, a jeli dal. Puvodni plan stocit se k mestu Colac jsme opustili, pred nami bylo tucet apostolu a my je chteli videt jeste dnes! Zaparkovali jsme tedy auto a vydali se po stopach davu turistu...A pak tam byly. Vysoke vycnelky pobrezi, temer svisle sklaly se tycily jedna vedle druhe a pusobily neskutecnym dojmem. Vecerni slunicko ozarovalo oranzove sklaly, paty jim omyvalo more. A do toho haldy turistu! Vyfotit se na nejakem lookoutu bylo velmi obtizne. Vyhlidka Gybson step byla plna turistu...byla take nejblize k parkovisti. Nastesti, rada z navstevniku dal nedofunela, takze vyhlidky na skaly London bridge, Grotto, Loch ard Gorge, ty vsechny byly nadherne a poloprazdne a my dostali prostor si to vse v klidu nafotit. S kym jsme se vsak potkavali porad byl parecek jiz zminenych francouzu ☺. Skutecne tohle stalo za to a bylo super, ze to byl i nepsany cil nas vypravy. Jakmile opadlo opojeni z te nadhery, zacali jsme hledat misto, kde pristat. Mestecko Port Campbell nebylo vubec na kempovani vhodne. Vyrazili jsme z nej na sever a pri zapadu slunce sjeli na gravel road, daleko do poli. Utaborili jsme se u jedne male odbocky, vedle se pasly kravy. Krom krasnych zazitku jsme si odnesli i neco mene prijemneho, Marti si zde uhnala zanet stredniho ucha ( takze noc fakt stala za to:-(). Antibiotika, ktera jsme si vzali pro jistotu sebou, se nam nyni hodila.
Pristi den byl ve znameni setreni se a flakani. Z naseho ukryteho stanoviste jsme vyrazili zpet do Cambell, kde jsme se hezky osprchovali, najedli, natankovali a uz se jelo. Marti ten den bolelo ucho, tak jsme toho moc  nepodnikali. Stavili jme se az ve vetsim meste Warrnambool, kde jsme zaridili vse potrebne. Zasli do knihovny na internet, nakoupili jidlo, sehnali drahou vatu do usi. Zajeli jsme kousek za mesto na BBQ, Jirka delal maso k obedu, Marti odpocivala. Kdopak se neobjevil za chvilku nez nasi francouzi, a uz nas bylo na vareni vic a bylo veseleji. K veceru jsme vyrazili na sever, smer Grampians. Ubytovani jsme nalezli opet na jedne odbocce, kousek pred mestem Dunkeld. Pod velikym stromem, mezi pastvinami pro ovce. Vecer byl nadherny a v dali se uz tycil masiv hor Grampians.

Phillip Island

8.12.
Phillip Island je ostrov lezici pri jiznim pobrezi Australie. Jeho velikou zvlastnosti je to, ze s pevninou, konkretne s mesteckem San Remo, ho spojuje most. Nemusite tedy platit za zadne ferry. Z tohoto duvodu jsme ho mohli navstivit i my.
Z Tooradinu jsme vyrazili kolem osme a chvilku pred devatou jsme stepovali u infocentra. Zde nam pani dala mapu ostrova, nastinila nam vse, co se zde da delat a ze toho bylo opravdu hodne. Tak napriklad, je tu tovarna na cokoladu, koala centrum, moznost vecerniho pozorovani tucnaku malych, nebo navsteva farmy na pridruzenem ostrove Churchil Island. Ze to zni vsechno lakave?? No mozna pro nekoho, kdo ma penez nazbyt. Jako uprimne jen za to, ze se podivate na koalu a tucnaka date za jednoho 35$ vynasobte si to dvema a bude vam jasne, ze oboji dvoji jsme ozeleli. Nastesti je tu i spoustu mist na prochazky a ty jsou zdarma :-).
Prohlidku jsme zahajili na plazi Woolamai Safety Beach. Bylo fakt cerstve rano, tak jsme tam byli naprosto sami. Cesta nevedla ani tak po plazi, ale spise po utesech, ktere byly pokryte zeleni. Nizke kericky, syte zelena trava a sem tam nejaka ruzova, ci zluta kyticka, havrani, klokani a kralici...to bylo jedinne co jsme za celou dobu potkali. Ten neuveritelny klid a svezi vzduch byl skvely zacatek dne. A kdyz mluvime o klidu...meli jse opravdu stesti, ze jsme si privstali. Pri navratu na parkoviste se proti nam zacal valit dav lidi, kteri prave prijeli autobusem. Vzhledem k tomu, ze presne v poledne melo byt krmeni pelikanu v San Remo, sedli jsme do vozu a prejeli opet most. Krmeni jiz zapocalo, ale to nevadi. Vypadalo to tak, ze jedna pani z mikrofonem hazela pelikanum (kterych tam bylo asi 20) ryby z velikeho vaku a k tomu povidala o jejich zpusbu zivota. Pelikani se rvaly o hozenou rybu a vypadali u toho fakt vtipne. Martuli mela prilezitost vyfotit si je z blizka a v ruznych pozach.
Z koukani na to, jak se nekdo krmi, nam vyhladlo (vzdyt jsme snidali v sest a ted uz bylo pul jedne) a tak jsme se rozhodli jet zpet na ostrov a na dalsi zastavce udelat obed. Dojeli jsme na Red Rock a zaparkovali pobliz altanku s barbecue (=BBQ= elektricky grill). Videli jsme ho uz nekolikrat na predeslych rest areach, ale nikdy jsme se ho neodvazili pouzit. Tentokrat nam to nedalo a rekli jsme si, ze to zkusime. Den pred tim jsme si v Aldi koupili vyborny levny, mekky salam (3$) (neco jako nas gothaj :-)) a k obedu mely byt testoviny...prave s timto salamem. Jira ho tedy nakrajel na kostky a hodil ho na rozpaleny plat. Jak jsem rekla, byl to nejlevnejsi salam a podle toho se taky choval. Misto toho aby se hezky opekl se prichytaval jak se dalo. Vysledek? Ohraty salam s testovinama. Jeste jsme do toho kydi bazalkovou omacku ze sklenice a byl obed :-). Druhy vysledek byl nehorazne zaneradeny plat (umyli jsme ho po sobe, jsme dobre vychovani ;-)). Slunicko se mezitim taky probudilo a zacalo poradne hrat. Kousek od nas byla plaz. Plan byl jasny...do plavek, rucnik, deku a jde se uzivat slunce a more. Brrr... s prvnim vkrocenim do vody nase nadseni opadlo. Lehli jsme si tedy alespon na deku a travili. Asi po hodine jsme se odhodlali opustit toto misto a presunout se dal, na dalsi turistickou oblast ostrova.
Bylo to hnizdiste racku. Ti ukriceni ptaci byli vsude. Vsude se hadali dospeli racci o raccici a mali raccici piskali hlady, nebo si jen vyzadovali pozornost...kdo vi. Skoro na kazdem kroku bylo nejake hnizdo, coz v tomto pripade znamena dira v zemi. Vsude probihali boje, at uz slovni ci fyzicke, o prizen ptacich dam. Racci se tisnili na malem ostruvku jak sardinky. Pritom o kousek dal bylo misto, kde bylo spoustu rozkvetlych kytek a jen hrstka racku (Marti to komentovala slovy: "tamto je misto pro tvrdaky a tady pro romantiky" :-D).
Z tohoto mista meli byt videt i tuleni, valejici se line na protejsim ostrove a v kvetnu i velryby. Nebylo videt nic...tuleni se zrejmne nemeli naladu producirovat pred turisty. Prosli jsme tedy celou zpristupnenou stezku. Docela to ficelo a tak bylo krasne videt jak se vlny tristi o skaly.
Na zaver jsme si nechali Churchil Island...ouha! Dojeli jsme k brane o ona byla zavrena. Bylo otevreno jen do peti a hodinky ukazovaly sest. No neva i tak jsme si ten den dost uzili.
Vysluneni, vyfoukani a celkem utahani jsme se jiz po treti vratili do Tooradinu, kde jsme si tentokrat postavili stan.

Dva dny u Misi v Melbourne

7.12. a 9.12.
Jiz podle datumu vidite, ze v Melbourne jme byli celkem dvakrat. Ze by se nam tam tak libilo...no mozna, ale spis to melo jiny duvod. V Melbourne bydli totiz nas dalsi kamarad Michal a ten nas pozval 9. na BBQ. Vlastne nebyt jeho, do Melbourne bychom asi ani nezavitali. Velkomesta jsme na svych toulkach zrovna nevyhledavali :-).

7.12.2014
Prvni den jsme do Melbourne dorazili kolem devate rano...po vcerejsi domluve s Michalem. Barak jsme podle adresy nasli celkem bez problemu....ale Michala uz ne. Misa jeste spinkal :-). Probuzen nasim prijezdem nam malatne udelal caj a kafe a poradil kde co a jak ve meste. Zahrnul nas spoustou informaci a taky mapama :-). Vzhledem k tomu, ze venku prselo jak z konve prichazela na mysl prohlidka mesta jen z turisticke linky tramvaje, ktera jezdi v centru zadarmo. Taky dobre.
Po slozitem hledani a krouzeni vsude mozne, jsme konecne nasli jedno misto na zaparkovani, kde se nemuselo nic platit (jinak to stoji v prumeru 3$na hodinu a jeste je to omezene casove). Pocasi se mezitim umoudrilo, takze jsme na prohlidku vyrazili po svych. Jako prvni jsme zasli na Victoria market, kde prodavaji suvenyry, obleceni, ale take spoustu ruzneho jidla. My jsme si ze vsech laskomin vybrali odrezky z sunky..a ze jich bylo :-). Pak jsme se vydali do Chinatownu, kde jsme nic moc zajimaveho nenasli. Nase kroky jsme tedy stocili vice do centra az jsme dosli k rece, u ktere jsme si sedli a naobedvali se. Podel reky vede jakasi promenada s obchody, kramy a restauracemi. Jako vsude, i zde se najdou lidi, kteri se radi exhibuji, takze i zde jsme cestou potkavali nejruznejsi poulicni umelce i neumelce. Protoze uz jsme zacinali byt utapani, rozhodli jsme se zbytek mesta projet tou tramvaji. Pockali jsme si na ni u parlamentu a nebyli jsme sami. Spolecne s nami tam stala skupina cinanu (japoncu, korejcu ci neceho takoveho), kteri si kratili chvili, ze vse fotili...schody, znacky, auta, budovy, sami sebe, pohled na nohy....proste vse. Kdyz konecne prijela, tak jsme do ni nastoupili...byla totalne narvana, prevazne cinany. Popojeli jsme tedy jednu stanici a sli zase po svych. Dalsi zastavka byla na Federation square. Zrovna tam probihal nejaky Fair-trade festival...par stanku a podium, na kterem byla slecna v ultra barbinkovskych satickach :-). Kousek dal mela byt historicka lod...to je neco pro Jiru. Lod tam sice byla, ale podle Jirikovych slov...byla chaba.
Znovu jsme nastoupili na tramvaj, ze se priblizime k nasemu autu...haha. Tramvaj, ac mela jezdit okruzni jizdu, najednou nezatocila, kam jsme potrebovali, ale jela rovne. Na dalsi stanici jsme tedy presedli a jeli nazpatek o 2 stanice v domeni, ze chytneme jinou tramvaj, ktera uz pojede spravnym smerem. Ma to jezdit kazdych 15min....tak uvidime. Cekali jsme 5..10..15..20min a stale nic. Pak prijela jina tramvaj a jeden z polucekatelu se optal ridice, kdyze to prijede ta tramvaj zadarmo. Odpovedi nas moc nepotesil...tramvaj jezdila jen do sesti...bylo pul sedme. Co se dalo delat...vydali jsme se tedy na 7km turu zpet k autu.
Poteseni, ze jsme auto nasli, kde jsme ho nechali, jsme do nej usedli a vydali se zpet do Tooradinu.
Zitra nas ceka Phillip Island.

9.12.
Jsme znovu v Melbourne. Tentokrat nas, ale ceka vyjizdka na kolech, ktere pro nas sehnal Michal. Auto jsme nechali u jeho domu a po snidani a nutnych mailovych akcich vyrazime na dvou velocipedech do centra. Je pravdou, ze rada silnic ma v Melbourne pruh urceny pro cyklisty a ze se v doprave s nimi pocita, ale v techto pruzich nezridka stoji nejake auto a tak musite vybocit do silnice. Pohyb po nich nam vsak v hustem provozu nebyl prijemny a radsi jsme do centra doputovali po bocnich silnicich, sice bez pruhu pro cyklisty, ale taky bez zastupu aut. V Melbourne a vlastne v cele Australii je povinna prilba a kola se zde hodne kradou, jedeme tedy plne vybaveni vcetne zamku. Nase prvni zastavka smeruje opet do Victoria market, kde si znovu kupujeme jiz osvedcene odrezky ze slaniny a kus feta syra. Po neuspesnem odloveni geokeshingove kesky se presouvame za dalsi do centra, ktere je plne aut a lidi. Po nasem dalsim geoneuspechu (mela to byt mikro kes kdesi ve dvore za restauracema...nic moc misto) mizime z centra a vyhledavame klid u vody, ktera ze dvou stran ohranicuje centrum. Ani dalsi kesku jsme nenasli, zato jsme objevili krasne misto se zvonkohrou, ktera kazdou hodinu vyzvani zname melodie. Co naplat, mirime po brehu k mistnimu centru Sealife tedy velikemu akvariu. Tam se na nas stesti konecne usmalo a jednu tu geopotvoru jsme nasli :-).
Jezdeni centrem uz mame dost, mirime tedy podel vody k parku s botanickou zahradou, kde se chovame jako rebelove a i pres zakaz jizdy na kole na nem alespon kolobezkujeme :-). Navstevujeme jeste Mickey bowl, mistni koncertni misto s krytym jevistem, kde se toho moc nedeje. Cas se krati a my musime zpet, neb nas ceka Michal a dve slecny na BBQ. Marti nalezla super cyklostezku az k Michalovu domu, vedouci podel reky. Svistime si to po neprerusovane cyklosztezce podel reky, mistni nas obcas predjizdeji se vzornym cinknutim na zvonek. Pripadame si jak ns dalnici pro cyklisty.
K Michalovi dojizdime v podvecer. Privita nas vuni grilovaneho masa a sotva uklidime kola uz nas zene ke stolu....to je servis;-).  Jirik je po ceste docela zmozen, kolo mu bylo male, sedel na nem jak vosa na bombone a jak priznava, zadnici ma na ctyri ctvrtky. Relax v podobe vecera plneho zabavy, dobreho piti (dokonce i vlastnorucne vyrabeneho piva) a misty i exotickeho jidla, tedy prisel vic nez vhod. Navic jsme ten den nikam nemuseli, spali jsme totiz u Misi v obyvaku, tak hodny na nas byl ;-).

Wilsons Promotory

Do narodniho parku dorazime opet brzy, protoze po zkusenostech s jinymi parky, mame v planu opet proklouznout bez placeni. Na brane se vsak dozvidame, ze v to v tomto parku se vstupne neplati, pokud ovsem opustite park do zapadu slunce. Tim lip, nemusime se bat, ze by nas nekdo chtel namatkou kontrolovat. Jako vychozi stanoviste si vybirame parkoviste Telegraph Saddle car park. Zde prijizdim asi v pul osme a chvili na to dorazi, take dalsi vuz. Z neho vyskoci mlady par (asi naseho veku). Po nesmelem pozdravu se zanedlouho dozvidame, ze jsou to australani, ze studuji medinu blizko Melbourne a ze maji jen vikend ma cestovani a dneska vecer musi zpet. Vzhledem k tomu, ze jsme jeste nesnidali, davame si snidani. A po takove ranni nalozi se telo potrebuje trochu procistit....no jo, ale kde? Na mape byly zakresleny toalealety, Martinka se vydala na pruzkum a po chvili vsev vratila, ze tu nejsou. Rozloucim se tedy s australany a vydavame se na nejblizsi bod s toaletami. Neujedeme ani 50metru a co nevidime...ukazatel a na nem holcicka a chlapecek. Se smichem jsme se tedy vratili na nase predchozi misto. Australani na nas pochopitelne nechapave koukali a po vysvetleni se rozesmali taky...nj stane se.
Tak zakladni potreby uspokojeny, potrebne jidlo, piti a obleceni sbaleno....jde se planovat turu. Stejne jako jine parky i Wilsons Promontory (=Prom) nabizi nekolik moznych treku, ci jen prochazek po plazich, nebo zajizdek na vyhlidky. Meli jsme na Prom cely den a tak jsme si rekli, ze toho chceme stihnout co nejvic. Stejne jako mnozi i my neradi chodime po stejne ceste zpet, jako je tak po ktere jsme prisli. Mrkli jsme tedy do mapy a vybrali si nasldujici okruh: 9km do Sailors cove,  odtud 7km do Refuge cove,  dale 8km do Little Waterloo bay a zpatky 11km do Saddle car park. Po secteni to dava 35km..no ok mame na to cely den, to musime dat :-D. Pro jistotu se Jirik jeste poradil s australanem, ktery to komentoval slovy..."My jdeme jen na Sailor cove a zpatky, ale takovy okruh by mel byt ok.
Vyrazili jsme! Z pocatku se slo lesem, pocasi bylo spise pod mrakem a sem tam spadlo par kapek. Slo se dobre a bylo stale co obdivovat (stromy, kytky, zvuky, vune...). Byl tam krasny klid, ktery najednou narusily nejake hlasy. Proti nam se vyrinulo asi 20deti s batohama a s doprovodem. Jira se zeptal jednoho jestli jsou to skautici, nebyli, byla to skola. Poprali jsme si tedy hezkou cestu a slo se dal. Dosli jme na nasi prvni zastavku Sailor cove.... Sotva jsme vylezli z lesa na plaz otevrel se pred nami nadherny vyhled na zatoku obklopenou z obou stran horama. Jemny pisek, blankytne modra voda, nikde nikdo jen my a..a nas stary znamy par z parkoviste. Sli stejnou cestu jen o trochu driv, takze zatimco my se teprve chystali dat si obed, oni uz dojidali. Chteli jsme se usadit na velkych sutrech na pravem brehu...jenze ouha! Pres cestu tekla voda, lepe receno, zde vedlo slepe rameno, ktere se pri prilivu zatopi...byl priliv. Ohrnuli jsme tedy nohavice jak jen to slo a brodili. Jirka to mel pri sve vysce v pohode, ale ja jsem mela co delat. Stacilo se na chvili zastavit a uz se pisek propadal niz a niz. Nic moc pocit. Ale obed na opravdu romantickem miste za to stal. Pripadali jse si jak kdybychom se octli na miste, ktere kazdy zna je ze stranek katalogu cestovnich kancelari. Zatoka, hory, racci, lehky vitr, bily jemny pisek...dokonalost sama. Pred nami vsak byl jeste poradny kus cesty a tak jsme museli zas jit. Australani se vraceli stejnou cestou, takze jsme se rozloucili a vyrazili dal. Cesta vedla stridave do kopce a z kopce, sem tam se slo spise po skale a stale se objevovali nove a nove vyhledy a jeste krasnejs nez ty predchozi. Nevedela jsem co driv fotit :-). Cestou jsme potkali skupinu duchodcu a jak uz to tak byva dali se s nami do reci. Ptali se, kde mame stan a vybaveni a v kterem kempu nocujeme, rekli jsme jim, ze v zadnem, ze to jdeme jen obejit a pak jedeme pryc. Vsichni na nás koukali jak na blazny, jakoze cele za jeden den??? (Normalne se to totiz chodi na nekolikrat s timze si pred tim pres internet zabukujete nejaky kemp, ktery je na kazde ze zminenych zastavek, a tam prespite a vyrazite dal zas druhy den). Poprali nam hodne stesti a sli dal. A my taky...sice to bylo jen 7km, ale tim, ze vedla trasa pres vyhlidky, prislo nam to ze jdeme fakt dlouho.
Znovu se pred nami otevrel nadherny pohled na zatoku obklopenou horama. Hodiny ukazovali kolem treti, v nohach 16km a pred sebou dalsich 19km muselo se dal. Opet nas cekala cesta nahoru a dolu, skrabani se na skaly a opatrne slezani a k tomu ty uchvatne vyhledy na more, zatoky, hory. Zacinali jsme chapat, proc se tomu vsichni tak divili, ze to jdem za jeden den. Slunce celkem palilo, unava se zacinala dostavovat a dalsi zastavka v nedohlednu. Cas kvapil a my jme si to taky celkem hnali. Kdyz prisla dalsi vyhlidka vychylujici nas asi 400m od trasy, zacala jsem protestovat, ze na zadnou zbytecnou vyhlidku nejdu, ze odmitam jit byt jen metr navic. Jirik mne, ale premluvil a nakonec jsme na ni vylezli. Dobre no, byla by fakt skoda to nevidet, 300m.n.m, Tichy ocean se spoustou ostruvku a samozrejme nadhere barevne variace. Zde jsme potkali dalsi mlady par, tentokrat z Italie. A i oni se divili, kdyz jsme na otazku "V kterem kempu spime" odpovedeli v "zadnem, jeste dneska jdeme zpatky na Saddle car park". Slo se dal, Little Waterloo bay stale v nedohlednu a predstava, ze od nej je to jeste 11km zpatky nam dost ubirala sily. Konecne! Pred nami se objevil camp s napisem Waterloo bay a zde se prave "ubytovavala banda decek s jednou dospelou pani. Kdyz jsme kempem prochazeli, podivala se na nas pohledem..."co tu delaji? Vzdyt jsme tu meli byt sami"...??? Nez se stacila na cokoliv zeptat, byli jsme pryc. Mazali jsme si to ja jen to slo, jem abychom uz byli konecne u auta. Poslednich deset km jsme se vzajemne udrzovali v kondici, jen abychom nemysleli na to, ze boli nohy a celkove cele telo.
Nemusim vam asi popisovat jaka radost nastala, kdyz jsme konecne videli nase autiko. Upadli jsme na sedadla a dojeli na nejblizsi misto, kde slozime hlavu. Tu noc jsme stravili na nejakem parkovisti u silnice, kde se mohlo nocovat a byly tam toalety. Nic moc romantika, ale byli jsme tak KO, ze nam to bylo fuk!

PS: Asi to zni jako, ze Prom nic moc....naopak Prom je nadherny a okouzlujici a radime ho mezi jedno z nejhezcich mist Australie.

Lake Entrance

4.12.2014
Huraaa jde se na delfiny! Ne nezblaznili jsme se, jen vcera pani v icku mimo jine zminila, ze kdyz vyrazime na brzkou ranni prochazku po pobrezi, budeme mit sanci je videt. Byla jsem tak natesena, ze se mi nechtelo nijak dlouho tahat Jiru ze spacaku. Upravila jsem si sedadlo ridice do nelezici polohy a rozjela se s nim jeste ve spacaku do centra. (Po par metrech se z nej zacal soukat a prevlekl se :-)).  Takze rano, ac nebylo uplne nejtepleji, jsme si prochazku udelali. Hmmm :-( jak jinak delfiny jsme nevideli. Zato jsme slyseli spoustu ptaku a nektere i zahledli. Zjistili jsme se, ze tady holuby vydavaji zvuk jako monotonni alarm...hu..hu..hu :-). Prochazka to mela byt kratka a tak jsme vyrazili bez snidane. Cesta zpatky vedla po plazi. Pocasi na koupani opravdu nebylo, tak jsme si aspon smocili chodidla. Chuze v pisku je docela narocna a nez jsme onu hodinovou prochazku dokoncili byli jsme uplne vyhladli. Ihned po navratu jsme tedy vybalili snidani a taky stan, ze ho konecne ususime. Behem prochazky jsme objevili, ze u plaze jsou verejne venkovni sprchy, slunicko taky zacinalo svitit... nebylo o cem premyslet. Capli jsme rucniky a sprchace a slo se na vec.
Cistounky a s plnyma briskama  jsme se vydali opet na icko, ve snaze pripojit se znovu na net. Ani na podruhe jsme nebyli uspesni. Napadlo nas tedy zajit do McDonaldu. Tam preci maji wifi vzdy. Abychom tam nebyli jen jako wifi-prizivnici objednali jsme si menu (hamburger, hranolky a kolu) za 8.50$. Zkouseli jsme se pripojit znovu a znovu, ale vzdy po 2minutach to spadlo. Po pul hodine jsme to vzdali. Byla to nejdrazsi wifi a jeste neuspesne :-(. Dosli jsme si tedy alespon koupit novy plyn do varice. V outdoorovem obchode nastesti meli presne takovou bombicku co jsme potrebovali. Aspon jeden uspech :-).
Po prochazce marinou, kde kotvilo spoustu rybarskych lodi, jsme se znovu usadili do auta a vyrazili dal. S Lake Entrance jsme se rozloucili pohledem z vyhlidky nad mestem a sinuli si to smer Sale. Dalsim cilem je totiz narodni park Wilsons Promontory.
Cestou jsme se stavili na malicke benzince v...kterou obshluhoval starsi par. Vypadalo to, ze jim tam cely den nikdo nezavital, protoze pan byl velmi upovidany. Vyptaval se nas odkud jedeme, kam jedeme a odkud jsme a jak dlouho tu jsme apod. S ochotou jsme mu na vsechno odpovedeli (teda spis Jirik). Kdyz se dozvedeli, ze jedeme do Wilsons Promontory, celi se rozzarili a doporucili nam, at se rozhodne stavime na Agnes Falls. Bylo to cestou, tak proc ne.
Uz se smrakalo a pomalu bylo potreba hledat misto na spani. Ale Agnes Falls byly kousek a tak jsme tam zajeli jeste ten vecer. Vodopady samy o sobe byly krasny, ale co jsme ocenili jeste vic, byl u nich altanek, toalety a nikde nikdo. Rozhodli jsme se, ze toto bude nas dnesni nochleh. Uvarili jsme veceri (na drobno nakrajene brambory, jsme na plynu varili vic nez pul hodinu), upravili auto na spani a slo se spat. Zitra nas ceka trek ve Wilsons Promontory.

Divoky prejezd pres Snowy Mountains

3.12.2014
Vyspinkani do ruzova (dneska do osmi) se soukame ze spacaku, pomalu balime stan (opet mokry z venci i zevnitr) a ostani veci. Vse nasoukame do auta a muze se vyrazit. Dneska nas podle planu ceka NP Snowy River. Nic moc dlouhy prejezd max. 300km :-). Z prvu se jelo celkem dobre asfaltka, zadne zaludnosti. Jenze asi po 100km cesty se to zaclo menit. Asfaltka se zmenila na kamenitou cestu lemovanou z jedne strany skalou a z druhe strzi. Takze aby jsme neocesali ci neodreli auto o skalu museli jsme jet blize k druhemu okraji, kde zas hrozilo, ze krajnice povoli. Silnice" se kroutila jak had a stoupala stale vzhuru. Jira predvedl opravdu mistrne ridicske vlohy. Jeli jsme tou hororovou cestou max. 25 v hodine a modlili se aby uz skoncila a abychom nepotkali jine auto. Jenze cesta ne a ne skoncit,  stale prudce stoupala a hned na to zas prudce klesala. Prevyseni dosahovalo az 900. No tato silnice, kterou nazyvaji Barry hwy(coz znamena dalnice, nebo aspon hlavni silnice) mela kolem 100km a my to jeli pres 4 hodiny.  Zadny "keep left" se tu nedalo praktikovat, proste jsme si to kodrcali prostredkem. A jak se ukazalo nemeli jsme tento napad jen my, ale i protiseplouzici auto. Oba dva ridici (Jirik i ten druhy) se tak lekli, ze na miste zastavili a teprve po tom co se vzpamatovali se opatrne vyhnuli. Nastesti toto setkani probehlo v miste, kde se to dalo. S prazdnyma s briskama se spatne jede a tak jsme si udelali snidanovou prestavku v jednom campu lezicim pri ceste. Vypadalo to tam opravdu pekne (stolecky, ohniste, plac nejmene pro 20stanu, kousek tekla cista horska reka...) ale k nasemu prekvapeni, zde nikdo nestanoval. Abych nezapomela jako hudebni doprovod, zde pusobily cikady. Netroufam si odhadnout kolik jich bylo, ale rvali fakt silne. :-)
Konecne jsme dojeli k ceduli hlasajici "National park Snowy river". Podle ukazatelu jsme si to namirili na lookout(=vyhlidka) One Tree hill. Zase spatna volba...cesta byla doslova poseta lejnama od krav a v momente, kdy jste se vyhnuli jednomu vletli jste do druheho. Jako bonus byla vyhlidka, kde nebylo nic videt. Sjeli jsme tedy dolu k rece k taboristi Balley Holley. Zaparkovali jsme to na rest area (=misto s lavickou, stoleckem a obcas s toaletama) a rozbalili mapu abychom naplanovali co dal. K nasemu nemilemu prekvapeni jsme zjistili, ze vsechno co se da v parku videt je na opacne strane a my se prave nachazime v nejjiznejsim cipu. Absolvovat cestu zpet?? Ani nahodou!
Vybalili jsme tedy alespon obed, ze se v klidu najime. Taky ne...sletlo se takovych much, ze se to fakt nedalo. Rychle jsme to do sebe nahazeli a vydali se k rece umyt nadobi. Najednou jsme si vsimli, ze tu nejsme sami. Z krovi se vynoril nejaky chlapek. Tak nejak intuitivne jsme pridali do kroku, protoze jsme nezamkli auto. Po chvilce se ukazalo, ze se neni ceho obavat. Pan tam byl i s pani, byly z Londyna a cestuji po Australii. Diky tomuto setkani jsme se dozvedeli o meste Lake Entrance, kde to je pry moc krasny a jako bonus jsme dostali i mapu. Rozjeli jsme se tedy do Lake Entrance a protoze nejen my potrebujeme zivit, ale i nase ctyrkolove obydli, stavili jsme se na benzince v Nowa Nowa. Prijeli jsme k domecku bez dveri, misto dveri mely plastove prouzky a po vejiti dovnitr jsme zjistili, ze funguji jako benzinka, suvenyry, obchod se vsim moznym dokonce i se starozitnostmi. Benzin, ale meli levny :-). Rozprselo se. Asi za hodinu (kolem ctvrte) jsme dorazili do Lake Entrance. Mensi mestecko ve state Victoria lezi na jiznim pobrezi Australie. Jak jiz tradicne jsme vyhledali icko, kde nam dobrosrdecna pani poradila misto na spani a taky vyjmenovala vse co se da v Lake Entrance podniknout. Bylo rozhodnuto Lake Entrance jenom neprojedem, ale zitra ho dukladneji prozkoumame. Jeste jsme chvili probirali maily a inzeraty na prodej auta na NZ, ale wifi byla mizerna a stale padala. Vzdali jsme to. Smrakalo se a tak jsme se rozhodli vyhledat misto na spani. Zajeli jsme na doporucene misto do lesa Colguhoun Forest, kde byl camp se zachodama, ale hlavne tu nebyl nikdo, komu platit. Taky tu byla parta belgicanu hrajici marias (ci tak neco). Navecereli jsme se, provedli zakladni hygienu a bohuzel nepostavili stan, neb byl stale mokry. Upravili jsme tedy auto na spani a spokojene usnuli.

Kosciuszko national park

1.12.2014
Rano se probouzime v altanu. No probouzime...vic jsme onu noc probdeli nez prospali. Preci jen to byla prvni trosku "nelegalni" noc. Nicmene nejak jsme se zmatorili a vyrazili. Nasim dnesnim cilem je NP Kosciuzsko. Pred nami byla opravdu dlouuuha cesta, temer 400km. Tento den byl taky plny "poprve". Poprve jsme tankovali, prvne jsme jeli po " gravel road...atd. Ale pekne poporadku. Bohuzel auta na vzduch stale nevymysleli a tak po nekolika stovkach kilometru jsme museli tankovat. V Australii existuje sluzba prepaid. Znamena to, ze vy si zvolite za kolik chcete natankovat vrazite tam platebni kartu a pak teprve tankujete a v momente, kdy dosahnete zvolene ceny, prestane benzin tect. Dojeli jsme tedy na benzinu, zvolili ze chceme za 30$, Jira tam strcil kartu, vzal pistoli a...nic, nic neteklo. Vrazil ji tedy zpatky do stojanu, pak to zkusil znovu a...stale nic. Asi to nefunguje rekli jsme si. Najednou se ozval z rozhlasu hlas a az po par slovech jsme pochopili, ze ten hlas mluvi na nas. Pry tu pistoli mame vratit do stojanu. Hned na to k nam prisel chlapek co pracuje na pumpe. Dostali jsme prednasku jak to funguje, ze jsme udelali vse spravne az do chvile, kdy Jira vrazil pistoli do nadrze...tam byl ten problem. Ono se totiz musi chvili pockat nez se displej vynuluje a pak se muze zacit pistole mackat. Druha prednaska byla tedy o tom, jak je nekdy lepsi spechat pomalu. No co vam budem povidat, citili jsme se jak trubky. Priste budeme chytrejsi ;-). S plnou nadrzi se to supajdi o mnoho lepe a po krasne asfaltce jeste lepe. Po nekolika desitkach kilometru prisla prvni znacka "Gravel road". Nejprve to znamenalo jen trochu sterku, ale pak se krasna asfaltka zmenila v prasnou cestu, ktera se neustale vlnila a ostre stoupala a pak taky klesala. Po takove ceste si to nemuzete v pujcenem aute valit 100, takze se nase rychlost snizila temer o polovinu. Nastesti i takova cesta po nekolika desitkach kilometrech konci a vracime se na asfaltku. Cestou byla odbocka na vodopady Tianjara. Aby nebyla cesta jen presunova a protoze jsme jeste neobedvali, rozhodli jsme se k nim zajet. Vodopad nic moc, takovy dlouhy curek z vysoke skaly, ale to udoli stalo za to! Kolem dokola skaly, lesy a nic vic. Fakt nadherny vyhled, ktery jsme si chteli uzit jak to jen slo. Usadili jsme se tedy na jeden kamen a uzili si obed s bajecnym vyhledem. Po scenickem obede se jelo dal. Jo,a jeste chvi pred odjezdem Jirkovi upadlo maslo, asi neni treba rikat jak vypada kdyz o zep lacnete napul tekute maslo v papirovem obalu.
Cestou dal jsme se kochali uchvatnou krajinou, tvorenou predevsim nekonecnyma pastvinama, kde se pasly ovce, kravy, byci, ale i lamy a usate kozy :-) Aby nebyly pastviny tak fadni, tak krome nutnych stromu a pitek v nich byly i obrovske balvany. Ty nas natolik zaujali (u nas uz by to bylo oznacovano za bludne balvany, ci neco podobneho :-D), ze jsme se rozhodli udelat pauzu a projit se k jednem z nich. Bohuzel v Australii kazdy kousek pudy nekomu patri a ten "nekdo" si to sve nalezite oploti. Neva aspon jsme se protahli a muzeme pokracovat.
Po nekolika hodinach cesty nam opet vyhladlo a obed taky nebyl buh vi jak vydatny...zastavili jsme tedy v malem mestecku abychom se posilnili cim jinym nez kuretem (preci je nemame chladici box a to teplo v aute mu moc nesvedci, bylo ho tedy potreba snist co nejdrive). Rozbalili jsme si "svacinu" na stolecek a zacli se ladovat. Na blizkem strome sedeli kakaduove a ja jsem si sla vyfotit, kdyz najednou slysim Jirku jak na neco nadava. Prisla jsem k nemu a dozvedela jsem, ze nadava mouse. "Normalne nam tam potvora sedla na kure, vyprdla na nej neco a uletla!" To mne fakt rozesmalo :-D  Nejak jsem si to neumela predstavit. A opravdu na kousku masa byli nejaci mali cervici. Tento kus masa jsme tedy vyhodili, zkontrolovali zbytek a bylo.
Do narodniho parku jsme dorazili neco po pate...dalsi pravidlo v Australii vsude na informacich oteviraji v 9:00 a zaviraji v 17:00. Dorazili jsme tedy pozde. Kempovat v NP je dovoleno pouze na oficialnich kempech, za coz se vetsinou musi platit. Rozhodli jsme tedy vyjet z parku a najit nejake misto na spani. Utociste jsme nasli v zatacce, kde bylo idealni misto i na postaveni stanu. Jirka ohral k veceri kure (huraa :-)), vycistili jsme si zoubky a slo se spat, neb rano byl budik na sestou.
2.12.2014
Je brzke rano, nebe spise oblacne a nas stan mokry zevnitr i zvenci. V noci vydatne prselo. Protoze jsme chteli opustit misto driv nez zacnou jezdit auta a nekdo si nas vsimne, sbalili jsme stan mokry a jeste v pyzamkach vyrazili do mesta Thredbo k icku (=informacni centrum). Jak asi spravne tusite centrum bylo jeste zavrene. Usalasili jsme se tedy na parkovisti, vybalili snidani a protoze zacinal foukat vitr s svitit slunicko rozbalili jsme i stan. Postavili jsme ho hned vedle auta, zatezkali kamenama a nechali susit. Netrvalo ndlouho a byl u nas ranger (=straz NP) a docela pobavene se zeptal: " Myslite si, ze tohle misto je vhodne ke kempovani?" Rikam mu, ze tu nekempujem. "Tak co ten stan?" To uz mi to doslo a vysvetlila jsem mu, ze tu jen cekame az otevrou icko a mezitim susime stan. Tak se jen usmal, pronesl, ze noc byla fakt destiva a pak jsme se bavili o tom odkud jsme, jake ma byt pocasi apod. Podle jeho doporuceni jsme se namazali opalovakem sbalili bundy do batohu, taky nejaky obed (chlebik, mrkev a blocek syra) a vyrazili na informace.
Zde nas privitala znudena slecna, ale co je dobre dala nam k dispozici mapu s variantama ruzne narocnych treku. Vybrali jsme si samozřejmě ten nejnarocnejsi, kde bylo varovani nevhodne pro deti a osoby majici problemy s koleny. Ani jedno nejsme, tak proc to nejit. I s vystupem na hlavni vrchol to melo mit kolem 25km. Ok mame na to cely den, vybaveny jidlem i pitim i oblecenim jsme...proc ne. (Nutno podtknout, ze pod vrchol se dalo vyjet lanovkou, ktera by nas dohromady vysla na 60$).
Vystup jsme zahajili na zacatku lanovky a dale sli po znacene trase. Z pocatku se slo dobre, kochali jsme se krajinou, papouskama co sem tam preletly a bylo nam ok. Po par kilometrech jsme pochopili, proc neni vhodne pro osoby trpici na kolena...skoro celou cestu se slo po schodech. Ale kdyby normalnich...schody byly vysoky obcas i pul metru (coz ma Martinka nad kolena). Cesta byla sama o sobe dost narocna, ale ty schody tomu dodavaly. Cim jsme byli vis, tim vic foukal vitr a my se postupne z kratkych rukavu prioblekali. Vysplhali jsme se ke stanici lanovky, sedli do travy a dali prvni cast obeda a domluvili se, ze oba chceme dojit az n vrchol (dalsich 7km). Posilneni obedem a plni odhodlani jsme vyrazili. (Zde je potreba trochu popisu...hned za stanici lanovky byla vysoka stena, ktera tvorila zavetri...i tak to pred ni fucelo jak blazen). Sotva jsme obesli zminenou stenu, hned jsme se vratili pred ni, oblekli vse co jsme meli a vyrazili na druhy pokus. Pred nami se rozprostiraly plane, kteryma vedla cesticka, tvorena z rostu. Vitr nam cestu rozhodne nehodlal ulehcit a jakoby rikal...nene dal nepujdete! Silne foukal proti nam a cas od casu se do toho tak oprel, ze jsme meli problem udelat dalsi krok. Tohle nas cekalo celych 7km. Ale stalo to cele za to, krajina tam byla tak nadherna, ze se snad ani neda popsat. Nejlepe budou mluvit prilozene fotky. Videli jsme pustou krajinu, kde nebylo nic nez kameni a hola puda i nadherne pruzracne horske jezero. Tesne pod vrcholem jsem si pridala jak v Panovi prstenu, kdyz je scena, jak putuji krajinou. Nekonecna udoli ve kterych sem tam tece nejaka voda, sem tam je zasazeny velky kamen a kdyz se clovek otocil na druhou stranu videl snehove plane. Fakt nadhera. Pohaneni touhou dobyt vrchol a videt tu nadheru z vrcholu jsme se splhali vys a vys az jsme konecne stanuli ve vysce 2228m.n.m. Ficelo to jak o zavod, mraky se hnaly pres nas a my stastni, ze se to povedlo jsme se nemohli nabazit pohledu do krajiny. Avsak cekala nas jeste cesta nazpet a cas letel jak splaseny....museli jsme se tedy navratit. Vitr nas prozmenu cas od casu popohanel do zad, coz bylo dost prijemne. Od lanovky jsme to vzali nejkratsi moznou cestou zpet. Jooo uplne bych zapomnela...ten den jsem nasla po ceste 4x 2$.
Vzhledem k tomu, ze jsme poctive zaplatili vstupne do parku (16$), coz zahrnovalo i kempovani v parku, mohli jsme si vecer postavit stan brehu reky a kochat se u vecere pohledem na hory a na pasouciseho klokana s mladym na druhe strane reky.