Do narodniho parku dorazime opet brzy, protoze po zkusenostech s jinymi parky, mame v planu opet proklouznout bez placeni. Na brane se vsak dozvidame, ze v to v tomto parku se vstupne neplati, pokud ovsem opustite park do zapadu slunce. Tim lip, nemusime se bat, ze by nas nekdo chtel namatkou kontrolovat. Jako vychozi stanoviste si vybirame parkoviste Telegraph Saddle car park. Zde prijizdim asi v pul osme a chvili na to dorazi, take dalsi vuz. Z neho vyskoci mlady par (asi naseho veku). Po nesmelem pozdravu se zanedlouho dozvidame, ze jsou to australani, ze studuji medinu blizko Melbourne a ze maji jen vikend ma cestovani a dneska vecer musi zpet. Vzhledem k tomu, ze jsme jeste nesnidali, davame si snidani. A po takove ranni nalozi se telo potrebuje trochu procistit....no jo, ale kde? Na mape byly zakresleny toalealety, Martinka se vydala na pruzkum a po chvili vsev vratila, ze tu nejsou. Rozloucim se tedy s australany a vydavame se na nejblizsi bod s toaletami. Neujedeme ani 50metru a co nevidime...ukazatel a na nem holcicka a chlapecek. Se smichem jsme se tedy vratili na nase predchozi misto. Australani na nas pochopitelne nechapave koukali a po vysvetleni se rozesmali taky...nj stane se.
Tak zakladni potreby uspokojeny, potrebne jidlo, piti a obleceni sbaleno....jde se planovat turu. Stejne jako jine parky i Wilsons Promontory (=Prom) nabizi nekolik moznych treku, ci jen prochazek po plazich, nebo zajizdek na vyhlidky. Meli jsme na Prom cely den a tak jsme si rekli, ze toho chceme stihnout co nejvic. Stejne jako mnozi i my neradi chodime po stejne ceste zpet, jako je tak po ktere jsme prisli. Mrkli jsme tedy do mapy a vybrali si nasldujici okruh: 9km do Sailors cove, odtud 7km do Refuge cove, dale 8km do Little Waterloo bay a zpatky 11km do Saddle car park. Po secteni to dava 35km..no ok mame na to cely den, to musime dat :-D. Pro jistotu se Jirik jeste poradil s australanem, ktery to komentoval slovy..."My jdeme jen na Sailor cove a zpatky, ale takovy okruh by mel byt ok.
Vyrazili jsme! Z pocatku se slo lesem, pocasi bylo spise pod mrakem a sem tam spadlo par kapek. Slo se dobre a bylo stale co obdivovat (stromy, kytky, zvuky, vune...). Byl tam krasny klid, ktery najednou narusily nejake hlasy. Proti nam se vyrinulo asi 20deti s batohama a s doprovodem. Jira se zeptal jednoho jestli jsou to skautici, nebyli, byla to skola. Poprali jsme si tedy hezkou cestu a slo se dal. Dosli jme na nasi prvni zastavku Sailor cove.... Sotva jsme vylezli z lesa na plaz otevrel se pred nami nadherny vyhled na zatoku obklopenou z obou stran horama. Jemny pisek, blankytne modra voda, nikde nikdo jen my a..a nas stary znamy par z parkoviste. Sli stejnou cestu jen o trochu driv, takze zatimco my se teprve chystali dat si obed, oni uz dojidali. Chteli jsme se usadit na velkych sutrech na pravem brehu...jenze ouha! Pres cestu tekla voda, lepe receno, zde vedlo slepe rameno, ktere se pri prilivu zatopi...byl priliv. Ohrnuli jsme tedy nohavice jak jen to slo a brodili. Jirka to mel pri sve vysce v pohode, ale ja jsem mela co delat. Stacilo se na chvili zastavit a uz se pisek propadal niz a niz. Nic moc pocit. Ale obed na opravdu romantickem miste za to stal. Pripadali jse si jak kdybychom se octli na miste, ktere kazdy zna je ze stranek katalogu cestovnich kancelari. Zatoka, hory, racci, lehky vitr, bily jemny pisek...dokonalost sama. Pred nami vsak byl jeste poradny kus cesty a tak jsme museli zas jit. Australani se vraceli stejnou cestou, takze jsme se rozloucili a vyrazili dal. Cesta vedla stridave do kopce a z kopce, sem tam se slo spise po skale a stale se objevovali nove a nove vyhledy a jeste krasnejs nez ty predchozi. Nevedela jsem co driv fotit :-). Cestou jsme potkali skupinu duchodcu a jak uz to tak byva dali se s nami do reci. Ptali se, kde mame stan a vybaveni a v kterem kempu nocujeme, rekli jsme jim, ze v zadnem, ze to jdeme jen obejit a pak jedeme pryc. Vsichni na nás koukali jak na blazny, jakoze cele za jeden den??? (Normalne se to totiz chodi na nekolikrat s timze si pred tim pres internet zabukujete nejaky kemp, ktery je na kazde ze zminenych zastavek, a tam prespite a vyrazite dal zas druhy den). Poprali nam hodne stesti a sli dal. A my taky...sice to bylo jen 7km, ale tim, ze vedla trasa pres vyhlidky, prislo nam to ze jdeme fakt dlouho.
Znovu se pred nami otevrel nadherny pohled na zatoku obklopenou horama. Hodiny ukazovali kolem treti, v nohach 16km a pred sebou dalsich 19km muselo se dal. Opet nas cekala cesta nahoru a dolu, skrabani se na skaly a opatrne slezani a k tomu ty uchvatne vyhledy na more, zatoky, hory. Zacinali jsme chapat, proc se tomu vsichni tak divili, ze to jdem za jeden den. Slunce celkem palilo, unava se zacinala dostavovat a dalsi zastavka v nedohlednu. Cas kvapil a my jme si to taky celkem hnali. Kdyz prisla dalsi vyhlidka vychylujici nas asi 400m od trasy, zacala jsem protestovat, ze na zadnou zbytecnou vyhlidku nejdu, ze odmitam jit byt jen metr navic. Jirik mne, ale premluvil a nakonec jsme na ni vylezli. Dobre no, byla by fakt skoda to nevidet, 300m.n.m, Tichy ocean se spoustou ostruvku a samozrejme nadhere barevne variace. Zde jsme potkali dalsi mlady par, tentokrat z Italie. A i oni se divili, kdyz jsme na otazku "V kterem kempu spime" odpovedeli v "zadnem, jeste dneska jdeme zpatky na Saddle car park". Slo se dal, Little Waterloo bay stale v nedohlednu a predstava, ze od nej je to jeste 11km zpatky nam dost ubirala sily. Konecne! Pred nami se objevil camp s napisem Waterloo bay a zde se prave "ubytovavala banda decek s jednou dospelou pani. Kdyz jsme kempem prochazeli, podivala se na nas pohledem..."co tu delaji? Vzdyt jsme tu meli byt sami"...??? Nez se stacila na cokoliv zeptat, byli jsme pryc. Mazali jsme si to ja jen to slo, jem abychom uz byli konecne u auta. Poslednich deset km jsme se vzajemne udrzovali v kondici, jen abychom nemysleli na to, ze boli nohy a celkove cele telo.
Nemusim vam asi popisovat jaka radost nastala, kdyz jsme konecne videli nase autiko. Upadli jsme na sedadla a dojeli na nejblizsi misto, kde slozime hlavu. Tu noc jsme stravili na nejakem parkovisti u silnice, kde se mohlo nocovat a byly tam toalety. Nic moc romantika, ale byli jsme tak KO, ze nam to bylo fuk!
Tak zakladni potreby uspokojeny, potrebne jidlo, piti a obleceni sbaleno....jde se planovat turu. Stejne jako jine parky i Wilsons Promontory (=Prom) nabizi nekolik moznych treku, ci jen prochazek po plazich, nebo zajizdek na vyhlidky. Meli jsme na Prom cely den a tak jsme si rekli, ze toho chceme stihnout co nejvic. Stejne jako mnozi i my neradi chodime po stejne ceste zpet, jako je tak po ktere jsme prisli. Mrkli jsme tedy do mapy a vybrali si nasldujici okruh: 9km do Sailors cove, odtud 7km do Refuge cove, dale 8km do Little Waterloo bay a zpatky 11km do Saddle car park. Po secteni to dava 35km..no ok mame na to cely den, to musime dat :-D. Pro jistotu se Jirik jeste poradil s australanem, ktery to komentoval slovy..."My jdeme jen na Sailor cove a zpatky, ale takovy okruh by mel byt ok.
Vyrazili jsme! Z pocatku se slo lesem, pocasi bylo spise pod mrakem a sem tam spadlo par kapek. Slo se dobre a bylo stale co obdivovat (stromy, kytky, zvuky, vune...). Byl tam krasny klid, ktery najednou narusily nejake hlasy. Proti nam se vyrinulo asi 20deti s batohama a s doprovodem. Jira se zeptal jednoho jestli jsou to skautici, nebyli, byla to skola. Poprali jsme si tedy hezkou cestu a slo se dal. Dosli jme na nasi prvni zastavku Sailor cove.... Sotva jsme vylezli z lesa na plaz otevrel se pred nami nadherny vyhled na zatoku obklopenou z obou stran horama. Jemny pisek, blankytne modra voda, nikde nikdo jen my a..a nas stary znamy par z parkoviste. Sli stejnou cestu jen o trochu driv, takze zatimco my se teprve chystali dat si obed, oni uz dojidali. Chteli jsme se usadit na velkych sutrech na pravem brehu...jenze ouha! Pres cestu tekla voda, lepe receno, zde vedlo slepe rameno, ktere se pri prilivu zatopi...byl priliv. Ohrnuli jsme tedy nohavice jak jen to slo a brodili. Jirka to mel pri sve vysce v pohode, ale ja jsem mela co delat. Stacilo se na chvili zastavit a uz se pisek propadal niz a niz. Nic moc pocit. Ale obed na opravdu romantickem miste za to stal. Pripadali jse si jak kdybychom se octli na miste, ktere kazdy zna je ze stranek katalogu cestovnich kancelari. Zatoka, hory, racci, lehky vitr, bily jemny pisek...dokonalost sama. Pred nami vsak byl jeste poradny kus cesty a tak jsme museli zas jit. Australani se vraceli stejnou cestou, takze jsme se rozloucili a vyrazili dal. Cesta vedla stridave do kopce a z kopce, sem tam se slo spise po skale a stale se objevovali nove a nove vyhledy a jeste krasnejs nez ty predchozi. Nevedela jsem co driv fotit :-). Cestou jsme potkali skupinu duchodcu a jak uz to tak byva dali se s nami do reci. Ptali se, kde mame stan a vybaveni a v kterem kempu nocujeme, rekli jsme jim, ze v zadnem, ze to jdeme jen obejit a pak jedeme pryc. Vsichni na nás koukali jak na blazny, jakoze cele za jeden den??? (Normalne se to totiz chodi na nekolikrat s timze si pred tim pres internet zabukujete nejaky kemp, ktery je na kazde ze zminenych zastavek, a tam prespite a vyrazite dal zas druhy den). Poprali nam hodne stesti a sli dal. A my taky...sice to bylo jen 7km, ale tim, ze vedla trasa pres vyhlidky, prislo nam to ze jdeme fakt dlouho.
Znovu se pred nami otevrel nadherny pohled na zatoku obklopenou horama. Hodiny ukazovali kolem treti, v nohach 16km a pred sebou dalsich 19km muselo se dal. Opet nas cekala cesta nahoru a dolu, skrabani se na skaly a opatrne slezani a k tomu ty uchvatne vyhledy na more, zatoky, hory. Zacinali jsme chapat, proc se tomu vsichni tak divili, ze to jdem za jeden den. Slunce celkem palilo, unava se zacinala dostavovat a dalsi zastavka v nedohlednu. Cas kvapil a my jme si to taky celkem hnali. Kdyz prisla dalsi vyhlidka vychylujici nas asi 400m od trasy, zacala jsem protestovat, ze na zadnou zbytecnou vyhlidku nejdu, ze odmitam jit byt jen metr navic. Jirik mne, ale premluvil a nakonec jsme na ni vylezli. Dobre no, byla by fakt skoda to nevidet, 300m.n.m, Tichy ocean se spoustou ostruvku a samozrejme nadhere barevne variace. Zde jsme potkali dalsi mlady par, tentokrat z Italie. A i oni se divili, kdyz jsme na otazku "V kterem kempu spime" odpovedeli v "zadnem, jeste dneska jdeme zpatky na Saddle car park". Slo se dal, Little Waterloo bay stale v nedohlednu a predstava, ze od nej je to jeste 11km zpatky nam dost ubirala sily. Konecne! Pred nami se objevil camp s napisem Waterloo bay a zde se prave "ubytovavala banda decek s jednou dospelou pani. Kdyz jsme kempem prochazeli, podivala se na nas pohledem..."co tu delaji? Vzdyt jsme tu meli byt sami"...??? Nez se stacila na cokoliv zeptat, byli jsme pryc. Mazali jsme si to ja jen to slo, jem abychom uz byli konecne u auta. Poslednich deset km jsme se vzajemne udrzovali v kondici, jen abychom nemysleli na to, ze boli nohy a celkove cele telo.
Nemusim vam asi popisovat jaka radost nastala, kdyz jsme konecne videli nase autiko. Upadli jsme na sedadla a dojeli na nejblizsi misto, kde slozime hlavu. Tu noc jsme stravili na nejakem parkovisti u silnice, kde se mohlo nocovat a byly tam toalety. Nic moc romantika, ale byli jsme tak KO, ze nam to bylo fuk!
PS: Asi to zni jako, ze Prom nic moc....naopak Prom je nadherny a okouzlujici a radime ho mezi jedno z nejhezcich mist Australie.
Žádné komentáře:
Okomentovat