1. celý den

Vstávání i snídaně proběhli celkem hladce. Vstávala jsem v 7:15 (od 6:00 jsem byla již vzhůru neb Will začal lomcovat s postýlkou) a snídaně proběhla za ostudného řevu Willa i Charlieho, že chtějí to či ono a po našem odchodu tam zbyl pěkný mrdník. Ale i na to jsem si časem zvykla. Jen trošku jak taková snídaně vypadal. Přišli jsme do hotelového bufetu, kde byly švédské stoly...různé druhy pomazánek, sýrů, oliv, zeleniny, ovoce, koláčů a croasantů, cereálií apod.
Hned po snídani se šlo k bazénu, který je v areálu hotelu. Teprve teď jsem mohla vidět jak blízko jsme u moře. Hotel se nachází hned na pobřeží, takže i teď, když sedím na terase pokoje, slyším šumění moře i to jak se vlny tříští na pobřeží a vítr šumí v listech palem. Teda ta teplota bazénu by mohla být vyšší, ale i přes to jsme se s Charliem a Jamesem řádně vyblbli :-D. Všechno bylo fajn až na zmatkařku Naomi...pořád jsme něco hledali. Brýle, mobil, Grace hrneček... pořád něco. V dětském koutku jsme se seznámila s Izraelkou Michel a taky jsem v bazénu zaslechla češtinu. Wau Češi jsou tam taky...U bazénu je bar s bistrem, kam si prý mám zajít, když něco budu chtít a nahlásit číslo pokoje. Jj Steve je na mne jako vždy úúžasně milý a hodný. To Naomi už dneska byla horší. Stále nepochopila, že nejsem strojek a taky neumím číst myšlenky, takže když se mne po obědě, kdy jsem měla plné ruce práce s ukládáním Willa do postele, zeptala se mne, zda už jsem umyla brindáky a já že ne, pak jsem si šla dát pauzu (tzn. sednout ven na lehátko) místo toho abych se věnovala Charliemu (což mi bylo taky dost jasně naznačeno) poznala, že i můj nezdolný optimismus a veselou povahu občas zastíní mrak. Přinutila mne vážně relaxovat a prostě "take rest". Mno moc práce jí to nedalo :-D. Po obědě zase bazén, pak večeře pro mimina (W a G) a pak jsem si konečně i já mohla něco obědnat... dokonce na pokoj.
Dospělí a Charlie odešli na véču mimo hotel a tak jsem tu zůstala sama a mám bbs. Ale pozóóór jsem umytá a sedím venku... ne v koupelně :-D

Odlítáme do Izraele

V pátek před 6 hod ranní jsem byla vzbuzena celkem necitelným šťouchnutím do ramena, což mne probralo z mého sladkého spánku.
Eva, Nay a Charlie už byli na nohou a zatím jen zlehka poletovali po bytě. Není divu v šest hodin nás přijel vyzvednout Lorenc, což je takový poloosobní šofér Gordon´s family a pak už jsme jen všcihni a splnou polní frčeli na pro mne již známé letiště Luton.
Tam jsem se podrobila menšímu výslechu..(jak dlouho již žiji s touhle rodinou, co pro ně dělám, jestli bydlím s nimi či sama, jestli už jsem s nima někde byla, jestli už jsem byla v Izraeli a jestli tam někoho znám apod. Zkrátka když letíte do Izraele a nejste židi jste podezřelí. Tak jo, tímhle jsem prošla úspěšně, co bude dál? Nic! Jen nám asi 4x zkontrolovali pas a pak jsme měli 2 hodiny času do samotného odletu. Čas na snídani a pozorování letadel jak vzlítají a přistávají :-)
Nějak jsme to přečkali a tak jsme kolem 9 mohli konečně nastoupit do vééélikého letadla společnosi EL AL s nějakými hebrejskými nápisy a odletět na osm dní do tepla. V letadle jsme seděli tak, že Steve a Charlie byli u oken a Já, Will, Grace a Nay jsme byli uprostřed, takže jsem jako au-apir schytala to nééj :-D.
Musím uznat, že po celou dobu, co jsme nemuseli být připoutaní byl Will jako zlatíčko, ale v mometně kdy signál a pilot ohlásil "please sit on your seat and do your seatbelt" začal chtít k tatínkovi a pak hned zas vidět Charlieho, nebo prostě už jít pryč z letadla. No měla jsem co dělat abych ho udržela na místě.
Samotný let trval něco kolem 5 hodin a tak jsme po celou dobu byli věčně obskakováni stewardkama. Nejdřív jestli chci omeletu, nebo ovoce, pak přivezli něco k pití, pak nabízeli kávu...no prostě mazééc. :-D
Po přistání na nás čekal človíček co nám dělal průvodce. Měli jsme VIP servis, takže jsme všemi těmi pasovými záležitostmi prošli celkem rychle a bez problémů. Když jsme přistáli bylo ještě světlo, ale než jsme všechno vyřídili a nalodili se do přistaveného taxíku, tak se setmělo tak rychle, že jsem z Tel Avivu viděla jen pouliční světla a měsíc na obloze.
Sotva co jsme dorazili na hotel, šli jsme na večeři, která byla amazing!! Takový výběr jídla všeho druhu, různé druhy masa, zeleniny, ovoce, dezertů, salátů, sýrů, pečiva... celá jedna místnost byla věnována jen jídlu :-) Tuto skvělou večeři jsme si dle očekávání ani pořádně neužila, páč první jí děti, pak já, jenže to už najezené děti zas křičí, že se nudí a chtějí jít pryč!! Takže jsem to do sebe rychle naházela a šlo se na pokoj. Po příchodu se vykoupaly děti, převlíkly, vyčistily zuby a mohli jít spát..ne tak já. Byla jsem sice utahaná jako kotě, ale Naomi se Stevem serozhodli, že si zajdou na večeři. Asi si říkáte proč jsem nemohla jít spát. Můj pokoj jsem si totiž dělila s Charliem a Willem a prý kdybych lehla do postele oni by neusnuli a jen bych je rušila a tak musím počkat se vším (sprchou i spánkem) a oni usnou. Což znamenalo sednout si do koupelny a prostě čekat. Takže zatím co si ti dva odešli užít večeři, já jsem dřepěla v koupeně na zemi a snažila se neusnout. Po dvou hodinách jsem se konečně mohla vysprchovat a zalehnout taky.

Za tu jednu noc jsem byla probuzená celkem 3x...pokaždé kvůli něčemu řval Will...

Mallorca

Nevím, kde a jak začít, co říct a co vynechat. Na Mallorce jsem byla od 20.-31.8. Každý se mne ptá jak jsem si užila prázdniny u moře, ale dá se vůbec mluvit o prázdninách??....šak posuďte sami.
Po přistání a příjezdu na pronajatý byt se mi dostalo vřelé přivítání, ale taky spousty informací, které jsem ani omylem nestíhala vstřebat. Informace to byly převážně praktické, například jak zapnout pračku, která je spojená se sušičkou, co vše je potřebné připravit, když se jde na pláž, nebo k bazénu apod.
První dva dny jsme pobývali většinou u bazénu, který se nacházel asi tři minuty chůze od našeho bytu. Vždy, když se šlo do vody nastal boj s Willem, který k jeho smůle trpí častým zánětem středního ucha, takže chodil vybaven jak rytíř do boje :-D Na sobě musel mít plaveckou plenku a šortky, tričko proti spálení, vestičku, která ho držela nad vodou, rukávky a na hlavě ucpávky do uší a čelenku z neoprenu. Jak říkám jak rytíř, když jde do boje... U bazénu bylo fajn, ale to moře mne tolik lákalo!!!

Dočkala jsem se ho až za dva dny. Konečně přijel Steve a tak jsme mohli jít všichni na pláž. Samotného moře jsem si zas tolik neužila, protože ani Charlie ani Will nechtěli jít do vody...teda ne nějak extra. Spíš je bavilo být na břehu a plácat po sobě písek, nebo ještě líp...házet ho po mně :-D

Jeden den jsem měla i volno a tak jsem mohla jít do města. No jít...pěšky to bylo celkem daleko, takže si prý mám vzít taxika, nebo autobus. Jak se bere taxík jsem neměla ani páru a jak a kde najdu zastávku busu taky ne. Doma se mi nechtělo ztrácet už ani minutu a tak jsem si řekla, že to nějak zjistím cestou. Ještě že žije na Mallorce tolik angličanů, nebo alespoň lidí co mluví anglicky :-). Úspěšně jsem nastoupila do autobusu. Autobus se rozjel a já začala přemýšlet jak vlastně zjistím, kdy už jsem v centru Palmy...řekla jsem si, že to nějak poznám pohledem z okna... Chyba nepoznala jsem a tak místo v centru Palmy jsem vystoupila někde, kde bylo veliký nákupní centrum. Ironie ne...jako první jsem navštívila kryté nákupní centrum Porto de pí :-D No neva. Od tohoto místa vedla celkem rušná silnice někam k přístavu, vydala jsem se tedy podél ní. Čas ubíhal a vedro se stupňovalo, takže jsem někde v polovině vzala první autobus co přijel a děj se vůle boží kam mne to doveze. Juchůů dovezl mne do historického centra a tak jsem konečně viděla onu slavnou katedrálu, která je vskutku monstrózní!! Nakoupila jsem nějaké suvenýry, prošla pořádně město a rozhodla se využít zbytku volného dne válením se na pláži a koupání v moři.
Jediná pláž, kterou jsem široko daleko znala byla ta na kterou mne zavedla Naomi se Stevem. Byla blízko našeho bytu a tak jsem rozhodla právě pro ni. Jaké bylo mé překvapení, když jsem tam našla i celý zbytek mé rodinky...:-D Děti když mne uviděli byli šťastní jak blešky a já jim to nadšení neuměla vzít, takže z mého původního plánu sešlo. Párkrát jsem si zaplavala v moři a pak zas blbla s Charliem. Odměnou za to mi byl oběd v restauraci :-D
Dny tak nějak plynuly a všechny se trávily dost podobně. Ráno snídaně, pak bazén, oběd, dát děti spát, věnovat se Charliemu, vzbudit děti, bazén, večeře, koupání, zabavit děti, dát je spát a babysitting. Samozřejmně neustále přebalovat prcky a hlídat jestli si neubližují(Will horzně žárlí na Grace) či nedělají něco čím by si ublížili sami.
Na jeden celý den jsme byli pozváni na návštěvu k jejím kamarádům, kteří si kousek od nás pronajali celý barák s bazénem (mne to připomínalo takovou malou mexickou farmu), jindy jsme zas jeli do zábavného centra pro děti, kde jsem se proběhla mezi náhodně tryskajícími fontánkami, ale více méně jsme byli spíš u bazénu a na bytě.
Poslední večer šla celá rodina do velice luxusní restaurace Flamenga. Cestou jsem se dozvěděla, že je dost těžké tam rezervovat stůl, jak jsou stále obsazení a že se to nachází v moc hezkém prostředí jachetního klubu. A opravdu!! Venkovní restaurace je umístěna v místním jachetním klubu, kde je možné najít jachty všech rozměrů, barev a s nápisi v rozličných jazycích...teda češtinu jsem tam neviděla :-D Ochutnala jsem kalamáry, orestované krevety v česnekovém oleji, gaspáčo a dokonce jsem si vyprosila i sangrii. Nádherný večer jsme zakončili procházkou po molu a pak už jen do postele a další den domů.
Vyšlo to tak, že přesně když se zaklaply dveře taxíku, spustil se docela slušný déšť...

Bye bye Mallorca!!!

Muj prvni let v zivote

Den 20.srpen se do mych zazitku zapise jako Den, kdy jsem poprve letela letadlem. A kam...no to budete jeste koukat jen pekne ctete dal...

Ve ctvrtek vecer jsem jeste zasla do Walkaboutu tak jako kazdy ctvrtek, rozloucila se s Charlotte a s Janosem a ve dve rano jsem dorazila domu. Muj taxi mel pro mne prijet ve 3:50, takze celkem dost casu na dobaleni si. Ve 2:24 jsem napsala svuj posledni status na FB a ve 3:40 jsem se odebrala cekat do kuchyne. Kolem 3:45 volal taxikar, ze uz je pred barakem, tak jsem vysla ven, ale nikdo nikde. Rekla jsem si, ze jsem se nejspis preslechla a ze mi jen oznamoval, ze je na ceste a tak jsem si proste sedla na kufrik a cekala az prijede. 3:50 nikdo, 4:00 nikdo....odebrala jsem se tedy do domu a potupne sla vzbudit Steva, ze je uz 4:02 a nikdo nikde...Objednal tedy jine taxi a ja sla zas cekat dolu. Sotva jsem sesla videla jsem, ze uz tam nejaky ceka a opravdu mi bylo jedno jestli je to ten muj prvni ci druhy...pan se mne zeptal zda jedu na Luton ja, ze jo a tak jsem sedla a jeli jsme. Cestou jsem se dozvedela, ze to byl ten prvni a ze druhy prijel taky...jj uhadli jste Steve mi volal...chudak kvuli mne byl vzhuru uz od 4:00. Dorazili jsme vcas vystoupila jsem, chtela jsem mu dat penize, ale on mi jen popral stastny prvni let v zivote (njn rikala jsem mu to, o necem jsme si povidat nuseli) a odjel...strange, rekla jsem si, ale vic mne to nezajimalo, mela jsem neco jineho napraci najit check in. No nasla jsem to a byla tam slusna fronta...Kdyz jsem dosla k prepazce pani se mne zeptala na letenku a pas a dala jsem kufr na pas, oznacili ni ho samolepkou a moji letenku taky. Pak jsem si sla projit brankama jestli u sebe nemam nejakou zbran, dont worry nechala jsem je pro dnesek doma. No a pak jsem se dostala do bezcelni zony, kde kazdy tvrdi, ze se da nakupovat levne, ale abych pravdu rekla tak to bylo to posledni o co jsem se zajimala. Cekala jsem nez se mi ukazalo, ke kteremu vchodu mam jit na let (pozor ted se konecne dozvite, kdo to jeste nevi, kam jsem letela) Palma de Mallorca a vzhuru na gate 23. Byla jsem druha, kdo tam dorazil, ale prednost meli stejne ti co si koupili letenku s uprednostnenym vstupem na palubu a tak jsme mi loseri museli cekat ;-). Nemohla jsem tomu uverit brana se konecne otevrela a ja jsem mohla jit nastoupit do letadla. Vlastne tam nebylo nic tak zajimaveho, co by jsem uz pred tim nevidela ve filmech, ale chapete realita a film to je jine vazeni a tak jsem si sedla,poslusne se pripoutala, vypla mobily a vyckala startu. Nejprve probehlo nekolik bezpecnostnich pokynu, pak nas privital pilot letadla, coz bylo moc mile a pak uz se to rozjelo... akorat vychazelo slunce. Nejprve to jelo dozadu a pak popredu, ale porad hrozne pomalu na to aby to mohlo vzletnout...moc jsem tomu nerozumnela, ale pak kdyz jsem videla konec drahy mi to doslo...Ahaaa ono se to nejdriv musi doplouzit nakonec!!! :-D A pak se to konecne stalo...letadlo se rozjelo, nabiralo na rychlosti, rychleji a rychleji a najednou...jsme se odlepili od zeme a vzletli!!! Juchuuu ja jsem vazne letela!!! Vsechno pode mnou se zaclo zmensovat coz jsem mohla naprosto super videt neb jsem si chytre {dobre ja} sedla k okynku. Pripadala jsem si jak v Jirikove videni....kolem mraky, pode mnou nejky mesto...mozna Londyn, ale mozna taky uz ne....a ty mraky...nikdy jsem neverila, ze mohou mit nekolik vrstev...no proste uuuuuuuzasny!!!

Stewardka Steward {skoro se mi chce rict druha stewardka :-D} zacali chodit a prodavat napoje ci nejaky lehky snack. V prubehu letu, kdy byly stale jen mraky a mraky a zase jen mraky na mne dolehlo me nespani a tak jsem asi tak na pul hodky usnula. Probudila jsem se akorat, kdyz jsme leteli nad Pyrenejema a protoze bylo celkem krasne, mohla jsem to vsechno z te vysky videt...oooooh to bylo krasny. Netusila jsem jak moc jsou rozlehly a veeeliky a jen mistama obydleny. Pak uz bylo more a ocean a tak jsem znovu usnula...tentokrat asi na 20minut, takze jsem rozhodne neminula, kdyz pilot ohlasoval, ze si mame preridit cas o hodinu kupredu, ze se blizime do cile a to do Palmy.

Zapomnela jsem jeste napsat, ze mne Naomi poprosila abych ji poslala textovku hned jak vzletneme a bude to mozne....zkousela jsem to, ale nemela jsem signal ani na jednom z telefonu...njn EasyJet nema svou vlastni sit :-D, takze jsem ji to mohla poslat az po pristani, ale to uz bylo zbytecne. Takže sotva co jsem zapla telefon objevila se mi zpráva...Už jste vzlétli? N ... na to jsem odpověděla..Už jsme přistáli :-D...

Den plný adrenalinu aneb Thorpe Park

Wow totally incredible day!!!
Nevím kde a jak začít...tak ok. Někdy uprostřed týdne jsem se zeptala Viki s Kikou co máme za plány na neděli a bylo mi oznámeno, že se jede do nějakýho bláznivýho zábavnýho parku, že se dá sehnat voucher dva za cenu jednoho....nebyla jsem proti. Po dlouhých a těžkých přípravách, probděných a neprospaných nocí( no dobře tak jsem si trochu přidala pro větší zajímavost no :-)) jsme se konečně dohodli, že se všichni sejdeme v 8:45 (že Kika :-D) na Golders Green. Já říkám všichni, ale kdo všichni... Já, Kika, Vika a Braňo a nesním zapomenout Braňovo autíčko.
V 8:40 jsem byla na Golders a volá mi Viki, že čeká před Kiki domečkem a nikdo nikde a telefon, že taky nebere. Jak by taky mohla když zaspala...vzbudila jsem jí až já, když jsem jí po dovolení její au-pair mamky, vlezla do pokojíku.
Takže kolem desáté jsme byli na cestě do Thore Parku, ale ještě stále jsem nezůstávala klidná neboť večer před tím jsem zabukovávala lístky a proto abychom měli slevu jsme je museli platit předem a kartou. Anglickou kartu opravdu nevedu a tak se musela využít Braňova, no a jak jsme si tak vyměňovali informace po telefonu, stalo se to, že jsem zadala špatný email a tak nám nepřišel potvrzující email s e-lístkama.
Oddechla jsem si teprve ve chvíli, kdy nám klučina v pokladně v Thore Parku vydal všechny 4 lísttky a my jsme tak mohli nerušeně vstoupit do světa adrenalinu a bláznovství!!! Byli jsme v Thore Parku.
Jako první jsme vyzkoušeli Detonator. Už ten název mě dost děsil a když jsem ještě viděla věž vysokou až do nebe, tak jsem šla málem do kolen. Detonator je věž vysoká 30,5m na které vás vyvezou až nahoru, tam už slyšíte jen odpočítávání do pěti a pak vás pustí volným pádem k zemi rychlostí 72.5km/hod a zastavíte se až těsně nad zemí (jj Leni je to to samé co jsi byla tenkrát ve Španělsku). Musím říct, že jsem v životě neječela víc než právě tam...Po tomhle šíleným zážitku jsme se vydali stoupnout do další fronty a vyčkat celých 70 min na jízdu něčím co se jmenovalo Nemesis Inferno. No...byl to mazec. Tam si zas pro změnu sedne do sedačky, zapásáte a pak už jen čekáte jak se před váma otevře brána a vy vyletíte do prázdna. Nejedete po kolejích jako třeba na horské dráze, ale jste na těch kolejích zavěšení. Trvá to asi 30s, ale je to šííííleně rychlý, chvilku jste hlavou vzhůru, chvilku zas máte pocit, že padáte k zemi....uááá.
Jako další se rozhodlo jít na něco čeho jsem se od začátku bála...Stealh je dráha krátká leč vysoká 62.5m a padáte pod téměř přímým úhlem dolů. Přiznám se, že na tohle jsem si vážně netroufla. Takže jsem si jen vystála další frontu s lidičkama a pak našla cestu ven. To taková Kika šla dvakrát...ona je totiž blááááázen!!! :-*
Pamatujete si seriál Krok za Krokem(Step by step)? Tak hned na začátku je tam ukázka z lunaparku jak jedou na té lodi a zbuchnou do vody...asi tušíte kam jsem tedy zamířila hned po tom. Jj s Viki jsme hrozně chtěly vyzkoušet tuhle aktrakci. Na Tidal Wave jsme si vystály další hodinovou frontu, sundaly kaťaťa, nasedly do lodičky, nechaly se vyvézt 26m vysoko a pak...uáááá řítily se dolů do vody...najednou nás obklopila vodní stěna, měla jsem pocit, že jsme ve vodním vajíčku a pak na nás ta skořápka spadla...od hlavy až po paty mokrý, ale šťastný a vysmátý :-D. Od této atrakce změnila Viki svůj oděv z dlouhého trička a kalhot na šaty a d této aktrakce jsme se taky rozdělili na dvojce...já a Viki, Braňo a Kika. Zkusily jsme s Vikou najít, ale neúspěšně a tak jsme se rozhodly jít si raději stoupnout do další fronty...na co? No to jsme taky nevěděly :-D. Byla nejkratší a ubíhala najrychleji, taj proč se tam nezařadit, že? :-D Konečně jsme se dočkaly..Jmenovalo se to X:\No Way Out (není cesty ven). Byla tam hrozná tma a jen sem tam svítila slabá modrá a červená světýlka. Posadily jsme se tam zas do nějakýho vláčku a rozjely se....jéé, ale pozadu. No oproti všemu to bylo pohodový, ale chvilkama, když to začlo házet z leva do prava, to taky stálo za to. No a jako sladkou tečku na závěr, neb už bylo kolem páté a park zavíral v šest, jsme si šly užít Colossus... Jízda trvá asi minutu. Rozjedete se celkem klidně, pak to nabere rychlost a najednou se octnete hlavou dolů a zase a ještě jednou, několik zákrutů z leva doprava a pak se to trošku sklidní a právě když si myslíte, že máte nejhorší za sebou to přijde. Začnete se točit jako do ploché vývrtky uděláte asi tři až 5 otoček...spočítat to nestíháte a než se stačíte vzpamatovat (a váš žaludek taky), tak se točíte znovu, pro tentokrát na druhou stranu....prostě supéééérrr pecka, mazec, amazing, úžasný INCREDIBLE!!!! :-O :-*
S Kikou a Braňem jsme se potkali zase u auta, ty mezi tím vyzkoušeli Saw, což vypadalo taky drsně, rychle a nebezpečně a Samurai. Nemohu popsat jejich zážitky, takže třeba vám to tu popíší sami do kometářů...uvidíme :-)
Cestou domů jsme se ještě stavili na Windsdoru (jen se podívat z venčí) což je jeden z nejvýznamějších britských hradů a řádně unavení, vytočení :-D, vyječení jsme se vraceli domů.

Po stopách Harryho Pottera

Když nad tím tak přemýšlím, tak jsme ten trip vlastně nezačly pořádně páč jsme ho nezačly na King´s Cross na nástupišti 9 a 3/4, ale na Paddingtonu na nástupišti 3 :-D.
Viki je slovenka co přijela do Londýna na rok a od chvíle kdy jsme se poznaly jsme si okamžitě tak nějak padly do oka. A tak slovo dalo slovo nápad dal nápad a vzešlo z toho, že tuto nedělu (4.7.) jsme se sešly v osm na Golders Green a společně vyrazily objevovat Oxford.
Vypadalo to jako velmi jednoduché cestování jedním vlakem z Paddingtonu přímo do Oxfordu, ale jak jistě tušíte zas tak přímé to nebylo. Nejprve byl problém se slevovým vouchrem, který jsem zkopírovala z originálního programu do mailu a pak teprve vytiskla no a díky tomuto zdržení nám ujel přímák a nikdo nám nebyl schopný říct, kdy nám jede další. Nakonec nás poslali na jeden vlak bůhví kam a že první zastávku máme vystoupit a chytit jiný vlak přímo do Oxfordu. Jaké bylo naše překvapení když po 20 minutách čekání v nějakém malém městečku jsme nastoupily na vlak, který přijel z Paddingtonu :-D No celkem jsme se tomu zasmály.
Do Oxfordu jsme dorazily něco kolem půl dvanácté a zpáteční vlak nám jel v půl páte takže jsme měli celých 6 hodin na procházení městečka.
No musím říct, že kdybych měla popisovat jednotlivé budovy, tak by to zabralo snad 1000 nudných a podobných řádků, takže tak hromadně. Oxford je jedna velká univerzita, opravdu tam krom těch kolejí a pár baráčků a obchodů nic jiného není. S Viki jsme se vydaly kamkoliv kam to šlo. Nakoukly jsme do všech veřejně přístupných i (asi) přístupných univerzit. Po nějaké době mi zavolala Evča, že dorazili s Miškem a Jankou do Oxfordu taky. Takže jsme se sešli a společně zamířili do muzea všeho možného.
Čas, ale neúprosně kvapil a tak jsme se rozhodli muzeum nechat na později a raději zamířit ke koleji "Harryho Pottera" přesněji Christ Church College. Cestou jsme minuli několik tančících černoušků, harmonikáře se zpívacím psem a taky jsem si koupila parádní tašku, kterou teď nosím všude :-D.
Christ Church kolej není o nic jinačí než ostatní, ale jedno velké poznávácí znamení, že jde o tu onu slavnou kolej měla...dlouhou a tlustou frontu na něco. Netušili jsme na co je a tak jsme se prostě zařadili a čekali. Po chvilce nás to čekání s Viki nebavilo a tak jsme šli mrknout o co go tam ve předu a jak jsme se tam tak dívali vtáhl nás ten dav dovnitř a dál a dál, že už nebylo cesty zpět a tak jsme se dostali dovnitř bez zaplacení. Dobré, tak já to tedy přiznám...nechali jsme se vtáhnout, ale co už...byly jsme tam a byly bychom hloupé holky, kdyby jsme šli zase zpátky do fronty na lístek (který mimochodem jak jsem se později dozvěděla stál 7liber:-)).
Kolej je to opravdu nádherná!!! Můžete nahlednout do společenské místnosti, která vypadá téměř jako ve filmu a která se také stále používá. No nahlédnout...spíš se zařadíte do fronty a pak pěkně jako vychovaní a způsobilí tučňáčci pochodujete jeden za druhým směrem dopředu a pak zas zpátky :-D V této frontě jsem také zaslechla češtinu a tak to říkám Viki a najednou se na mne otočí paní přede mnou a říká "jj jsme z Čech", přízvuk mi byl vskutku povědomí a tak jsem se optala odkud, že přesně a slečna (té paní dcera) říká "njn jsme z Plzně :-D" jaká to radost v Oxfordu potkat plzeňááky!!! Po společenské místnosti jsme byly v nějaké katedrále, nebo kapli či co, vyfotily jsme se na zahradě a najednou jsme se dostaly k východu, kde už to pak nešlo zpátky.
No nevadí šak se tam zas nějak dostaneme a tak jsme vyrazily první cestou která se nám líbila. Evča, Miško a Janka zůstali někde tam v davu.
My s Viki jsme došli k botanickým zahradám...bohužel už zavřeným. Byl čas jít na vlak a tak jsme se zeptaly kudy tudy do Bavorova...teda na vlak...:-D a vyrazily. Cestou jsme minuly observatoř a hrad na kopci, který nás víc než lákal, ale upřímně řečeno měly jsme toho za celý den dost a dost a taky Viki musela být doma do sedmi na babysitting.
Vlak byl jak se patří narvaný a tak tomu zůstalo až do Londýna....ale byl to krásný výlet.
A co si budu pamatovat z Oxfordu...je tam chladněji než v Londýně a je to kráááásný univerzitní městečko, kde když jste dostatečně oprsklí, tak můžete nahlédnout téměř kamkoliv. :-D

Bazén

Je pondělí 3.května Bank Holiday!!!
Hurááá nemusí se do školy, nemusí se pracovat!! No tak tohle platí pro všechny až na mne a tak i dnes jsem musela vstávat na sedmou a připravit dětičkám snídani.
Naštěstí jsem skončila kolem 9:35 a celé odpoledne jsem měla volné. No jo, jenže co s tím, když venku leje??! Už nějakou dobu přemýšlím o návštěvě bazénu, tak proč ne dnes.
Zkusila jsem na Facebook napsat, jestli se někdo přidá a čekání jsem si krátila kecáním s Léňou a taťkou na skypu. Jak jsem předpokládala nikdo se neozval a tak jsem byla odsouzena jít sama...
Sbalila jsem všechno až na "nedůležitý" šampon (příště ho nesmím zapomenout!!) a vyrazila na Swiss Cottage, kde je Leisure Centre (centrum volného času, kde si můžete vybrat od posilvny, lezení až po bazén). Našla jsem to celkem hravě, takže první bod odškrtnut.
Sotva co jsem tam vlezla uviděla jsem frontu lidí čekajících na cosi. Uviděla jsem něco jako recepci a tak jsem se tam šla informovat. (Už co jsem přicházela, tak ta paní za přepážkou na mne koukala dost divně.) Já:"Dobrý den, mohu se vás jenom zeptat, když chci do bazénu, musím mít členskou kartu?"Ona: "Ne nemusíte" Já: "A co proto musím udělat?" Ona: "Vystát si tu frontu a koupit lístek". Až po tomhle rozhovoru jsem pochopila na co ta fronta je a tak jsem se šla poslušně a mlčky zařadit nakonec. Mezi tím co jsem přišla na řadu se slečny na recepci prostřídaly, takže jsem se nemusela cítit tak trapně :-). Koupila jsem si lístek, zeptala se mne na něco se zámkem, tak jsem řekla, že ho chci, zaplatila jsem 4,20 (platila jsem 10 a ona mi vracela samé drobné jedno librovky...je to důležité říct) a odebrala se hledat kudy kam.
Našla jsem si nějakou skříňku s klíčkem v zámku, převlékla se do plavek a začla jsem zkoumat jak ten zámek, vlastně funguje. Po chvilce jsem usoudila, že asi podobně jako u nás a tak jsem se zeptala jakou, že minci tam mám vhodit. Bylo mi řečeno, že si musím zakoupit takové kolečko za 20p na recepci. Tak jsem si oblékla, kalhoty, boty a mikču a vyrazila na recepci. Kolečko mi vážně prodali. Vrátila jsem se tedy ke skříňce, všechno tam pečlivě uložila, zamkla a pak jsem si všimla, že mám na ruce ještě prstýnek o který bych nerada přišla. Odemkla jsem tedy znovu skříňku a co se nestalo...normální je, že vám mince, nebo žetonek propadne a vy to tam pak strčíte znovu, ale ne tady v Londýně...jako taky propadne, ale už ho nevytáhnete :-D Co teď?? Měla jsem na výběr... buď ze sebe udělat trubku a jít si koupit nový, nebo dát věci do jiné sříňky bez klíčku (protože ho paní co mi to poradila, kdysi ztratila) a na bazén si vzít sebou všechno cenné. Jj rozhodla jsem se pro "trubku". Takže jsem se znovu jako oblékla a znovu jsem šla na recepci žádat o žeton. No smáli se mi a já se nedivím :-D
V bazénu jsem vydržela asi hoďku. Cestou domů jsem se stavila v Sainsbury koupit nějaký film. Rozhodla jsem se platit u samoobslužné kasy, protože to je nejlepší způsob jak se zdvořile zbavit drobných. Začla jsem tam házet mince a najednou si v peněžence všimnu žetonku do bazénu. No, upřímně mně to rozesmálo, ale taky jsem nechápala, kde se tam vzal. Až později, když jsem nad tím dumala, mi došlo, že jak mi slečna na recepci vracela tu hromadu drobných, tak mezi ně zamíchala i žetonek, ale už mi to neřekla. Vzhledem k tomu, že to vypadá jak jednolibrovka, tak jsem to prostě nasypala do pěněženky a víc se o to nestarala. Takže na další návštěvu mám žetonek v kapse...pardon v peněžence. :-D

Jednolibrovka vs žetonek do bazénu :-D